Každé dvě minuty temné nebe proťala nebeská záře doprovázena silným hromem. Země se za takovým zvukem pokaždé zachvěla a pozemní elektrické obvody utrpěly nehezký výpadek. Jediná lampička, osvětlující jinak potemnělý pokoj, náhle zhasnula a temnota se vkradla do pokoje jako ošklivá mlha. Za doprovodu vzdálených ran a bušení deště do pečlivě zavřených oken tvořila strašidelnou atmosféru blížící se Halloweenové noci. Náhle šramot v ostatních částech domu utichl, i cinkání příborů z kuchyně.
,,V...!" Trish se opřela o futra dělící obývací pokoj od skromné kuchyně. Nebylo na ní moc vidět a stála jen díky tomu, že občasný blesk poskytl dostatek světla pro bezpečný pohyb po disorganizované kuchyni. Obývací pokoj byl i za světla velice strašidelná místnost, ale s pažravými stíny a za zuřící bouře nabíral nové a horší světlo.
,,V... Prosím! Nic nevidím!" V na tom nebyl o nic lépe, ale skutečnost že celou dobu stál za ní a ona mluvila na cosi sedící v obývacím pokoji, bylo značně pobuřující. ,,Trish, já jsem tady!" Dal jí ruku na záda, aby se na něj otočila. ,, Máš tušení jak nahodit pojistky?" Otázala se a V zavrtěl hlavou. Přes takové věci tu byl nejspíš Dante, ale někdo jako on nebyl k dohledání od rána.
,,Co si žena neudělá sama, to nemá."
V se vydal na sebevražednou misi po schodech. Mentálně zdravý, vitální jedinec za plného denního světla a bez intoxikace alkoholem měl seriózní problém vylézt do druhého patra a nezabít se. Z toho důvodu měl Dante ložnici v přízemí. Holly seděla na posteli, její záda se dotýkala hrubé stěny za ní. Od kruté bouře jí dělila tenká stěna a její ruce, kterými mírnila dopad hrozivého a hlasitého zvuku hromu. Období bouřek v této části země nebylo nejpříjemnější. Nenašel se člověk, který by je měl alespoň trošku rád a hranice se pohybovala mezi vztekem a strachem. Častokrát se takové počasí dalo využít k nekalostem, které každoročně vyústily v nárůst rozbitých oken, bitek a náhodné střelby na odvážné útočníky. V po slepu nahmatal dveře, držící horký heřmánkový čaj v jedné ruce a sušenky v druhé. Loktem stisknul kliku, aby se vůbec dostal dovnitř. Zase za sebou zavřel, odložil oba předměty na maličký noční stolek. ,,Holly..." Zamumlal a vlezl na postel za ní. Zvedl ruce a položil jí je na tváře, čímž jí přiměl vzhlédnout. Opatrně sevřel její ruce. ,,Už jsem tady, nemusíš se bát." Pohladil jí po hebkých vlasech a jeho medvědí objetí jí poskytlo tolik vytoužené bezpečí. Netušil, že měla takový strach. Opřel se o stěnu, aby si mohla položit starostmi obtěžkanou hlavu na jeho rozložitý klín. Prsty jí v pravidelných intervalech přejížděl po zádech, ač jen těžko snášel pohled na její třesoucí se tělo. Dlouho si v hlavě převaloval myšlenku, jenž ukrýval ve svém nočním stolku. Usmál se a vypůjčil si její ladnou ručku, na kterou navlékl prstýnek. ,,Mysli jen na to, jaká budoucnost na nás čeká... Pokaždé bouřce znovu vysvitne sluníčko a ohřeje naše promáčené oblečení." Jemně se k ní nahl a políbil jí na hebké rty, které tolik miloval.
,,Jaký jsi byl, když jsi byl dítě?" Zeptala se a V nad tím skutečně přemýšlel. Nepamatoval si toho mnoho, jestli vůbec něco. Takové vzpomínky časem zmizí, rozplynou se jako mlha nad jezerem. ,, Nevím, ale určitě jsem byl strašpytel co se schovává pod postelí." Zaklonil hlavu, hledící na tmavý strop, po kterém se plazily stíny větvících se stromů. Jemně se zasmála, načež konečně ucítil jak se její strachem napnuté tělo uvolnilo. ,,Tomu nevěřím.."
,, Opravdu, takový malý počůránek." Rozesmál se a jeho ruka sevřela hrníček bylinkového čaje, který jemně chladl v teplotě pokoje. ,,Ale přišel jsem na jednu věc. Že ač je strach přirozená věc, nemusíš jí překonávat sama." Jeho dotek byl pro ostatní obyčejný, tak jako každý jiný. Ale pro ní, pro ní měl svou speciální sílu a význam. Hrom otřásl okenicemi znovu, ale nyní měla hruď o kterou se opřít. Naslouchající spokojenému tlukotu jeho srdce.
