,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

3.

Ahoj!!

Věnováno stephanye_99 <3 

Naštěstí za mnou neběžel, a tak jsem mohl konečně zpomalit. Jelikož jsem zmínil událost minulého roku, vzpomínky se hrnuly na povrch. Snažil jsem se je zadržet, ale oni to nevzdávaly, a tak jsem je nakonec  pustil ven. 

---------------------------------

,,No tak, Iwaizumi!" snažil se mě neustále přemluvit Hanamaki. 

,,Ne, řekl jsem, že rozhodně pít nebudu. Koukni se, co to dělá s Oikawou." odsekl jsem mu. 

,,Víš, čas od času by ti prospělo prostě vypnout a dělat, co cítíš. Nemusíš mít vždy vše pod kontrolou, tak nebuď tak paličatý a dej si aspoň jednu sklenku, ta ti přece neublíží." nevzdával to Hanamaki.

Nechtěl jsem se s ním dál přít, a tak jsem souhlasně pokýval hlavou. Sice nevím, co tím chtěl naznačit, možná už z toho alkoholu mluvil z cesty, ale jednou bych vypnout mohl. Podal mi už namíchanou sklenici. Jen po ochutnání jsem se zakřenil. Fuj!!

,,Iwa-chan, takhle vypadáš ještě víc roztomile." nejspíš se mě zase snažil naštvat náš velký král.

,,Shittykawo, možná už bys měl přestat pít, mohl bys také prolítnout oknem." nesnášel jsem tyhle jeho řečičky. Nejsem žádná z těch zaslepených nebohých holek, aby se mnou takhle mluvil. Než stihl říct něco dalšího, Hanamaki s Matsukawou nás zatáhli k ostatním. 

,,Máme za sebou další úspěšný zápas a Hanamaki má narozeniny, tak se prosím aspoň dnes nedohadujte a prostě se bavte." vynadal nám Matsukawa. Poslechli jsme ho a zapojili se do diskuze. Nuceně jsem upíjel doušek po doušku, dokud obsah sklenky nebyl ve mně. Ostatní toho stihli poměrně víc. Oikawa se i celkem motal. Než jsem se nadál, zmizel mi z dohledu. Poměrně dlouho se nevracel. 

Vydal jsem se ho hledat. I když mě opravdu štval, nechtěl jsem, aby se mu něco stalo. Prolezl jsem všechny místnosti a našel ho až v poslední místnosti, kde byl nejspíš druhý pokoj pro hosty. Stál u otevřeného okna. Měsíční paprsky svým světlem zkrášlovaly už tak dokonalou tvář.
,,Tooru, jsi v pohodě?" optal jsem se jej. 

,,Neměl bych být?" optal se nazpět a nakonec pokračoval.
,,Spíš...jsi ty v pohodě, že mě oslovuješ jménem?" 

Ten zmetek opravdu věděl, jak mě naštvat, ale je pravda, že ho málokdy oslovuji normálním způsobem, kvůli čemuž jsem se v tu chvíli cítil jako hlupák.
,,Promiň." hlesl jsem tiše ale tak, aby to slyšel. Poté jsem si stoupl vedle něho a zadíval se na oblohu, ze které nemohl spustit oči. Po chvilce jsem stočil svůj pohled k jeho tváři, nevím, jestli to bylo tím, že jsem měl v sobě alkohol, ale přišel mi roztomilý. I on mi věnoval svůj pohled a já se najednou ocitl v propasti, kde jsem nebyl schopný ničeho. Byli jsme od sebe tak blízko. Nakonec mě políbil. Mou hlavu napadalo hned několik hříšných myšlenek, které se mi vůbec nelíbily.
,,Proč vždy uděláš něco, abych se cítil tak nesvůj...nenávidím tě za to." řekl jsem a začal ho bezhlavě líbat. Ihned se zapojil.

,,Nenávidíš mě, ale líbat bys mě chtěl..." řekl po odtáhnutí. Jo v tom měl naprostou pravdu, ale tohle nebylo správné.

,,Zapomeň na to, co se stalo..." s těmito slovy jsem odešel z pokoje. Stále mi tlouklo srdce jako o závod. srdce říkalo, abych se vrátil, rozum zas, abych odešel co nejdřív. Vybral jsem si rozum.

-----------------------------------

Od té doby jsem se mu snažil tak nějak vyhýbat nebo aspoň nezmiňovat minulost, což se mi před chvílí rozhodně nepovedlo...

Změnilo nás to...

Pokračování příště...