,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

5.

Ahoj!!

Věnováno _kami_0 <3 

Když jsem přišel domů, dal jsem si rychlou sprchu a zalezl do postele. Neměl jsem chuť  a možná ani sílu na jakoukoliv další činnost. Usnul jsem, ale i ve snech mě tížily mé největší obavy a zbabělost.

-----------

Seděli jsme na lavičce a hleděli si vzájemně do očí, jako by jeden četl v tom druhém, na co právě myslí. Oikawa měl na tváři takový zvláštní výraz. Byla v něm špetka smutku, bolesti a zároveň odhodlání a vyrovnanosti. To neznačilo nic dobrého. Pocítil jsem úzkost a strach. 

,,Iwaizumi...možná bychom..." na chvíli se odmlčel a já si oddechl. Už jen to, že mě oslovil takto a ne přezdívkou, pro mě bylo dost špatné. Vždy šlo o něco vážného. 

,,...možná bychom se spolu měli přestat bavit...nedokážu zapomenout a nechci, aby nás to takhle ničilo dál, takže udělám ten první krok já...sbohem Hajime, rád jsem tě poznal." řekl se slzami v očích a odešel. 

Mé srdce se v tu chvíli roztříštilo na milion malinkých kousíčků, které už jen tak někdo neslepí. Chtěl jsem se ho pokusit zastavit, ale nemohl jsem se vůbec pohnout. ,,Tooru...prosím neodcházej!" řekl jsem si téměř pro sebe, jelikož on už v mém dohledu nebyl. Zůstal jsem tam sedět. Cítil jsem, jak mi hořké slzy stékají po obličeji. Měl jsem na sebe takový vztek.

------------------------

Probudil jsem se zadýchaný a bolelo mě u srdce. Byl to jen sen...hloupý sen. Vstal jsem z postele. Bylo ještě tak brzo...šel jsem si dát studenou sprchu, abych se probral. Poté jsem se převlékl a zamířil k zrcadlu, abych se podíval, jak hrozně to zase vypadám. Hrůza a děs. Nic nového ani překvapujícího. Už jsem si chtěl jít připravit věci, v tom jsem zaslechl Oikawův hlas: ,,Sbohem Hajime..."  

Hrklo ve mně. Instinktivně jsem si zacpal uši, abych neslyšel, ale hlasy v hlavě utišit nešly. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Poté, co jsem se uklidnil, jsem si připravil věci do školy a kopl do sebe hrnek kávy. Hnus. To většinou nedělám, a proto to možná chutná odporněji než obvykle.

Už bylo na čase vyrazit do školy. U vchodu stál Oikawa s podobným výrazem jako měl ve snu. Místo slovního pozdravu jen mávl rukou a snažil se skrýt bolest ve svých očích. Včera jsem to totálně pohnojil.
,,Tooru, promiň mi ten včerejšek..." hlesl jsem a chtěl ho obejmout, avšak on uhnul. 

,,Hajime, možná by bylo lepší, kdybych teď chvíli chodil do školy sám. Potřebuji si pročistit hlavu..." řekl a rozešel se pryč.

Pokračování příště...