,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

6.

Ahoj!!

Věnováno _Ichiro_ <3 

Chtěl jsem nahlédnout do toho sešitu, ale nakonec mě zmohla únava, a já tak zapomněl, co jsem chtěl udělat. Lehl jsem si do postele a zachumlal se pod deku. Usnul jsem rychle, ale ani tak jsem skoro vůbec nespal. Zdálo se mi hned několik snů, kde jsem byl s Iwaizumim. Pokaždé, když se schylovalo k tomu nejlepšímu, samozřejmě ne v úchylném slova smyslu, probudil jsem se. Poté mě dostala krutá realita. Možná si říkáte, proč to beru tak zle...jenže já a Iwaizumi jsme byli nerozluční, mohli jsme jeden druhému říct všechno, byli jsme neustále spolu, i když jsme se mezi sebou nepohodli, usmířili jsme se a nic to mezi námi nezměnilo. To až ten osudný polibek. Vše je teď tak jiné, tak prázdné, tak smutné...tak černé. 

Aniž bych si to uvědomil, po posledním probuzení jsem své slzy nezadržel a nechal je volně stékat po mé krásné tváři, která za chvíli bude zohavena bolestí, jež mi způsobuje Iwaizumi. Měl bych se nějak odreagovat a přestat myslet na všechno zlé, nebo skončím špatně. Možná by nebylo na škodu si dát na chvíli pauzu od Iwaizumi. Třeba si také jen potřebuje odpočinout. Asi pořád ještě sním, jelikož se sám zamotávám do svých myšlenek, které už tak nedávají smysl. Měl bych se jít opláchnout a pořádně se probrat. 

Následně jsem tak udělal. Vrátil jsem se do pokoje, kde jsem na sebe navlékl školní uniformu. Opět jsem pohlédl na sešit a pak mi to došlo. Třeba bych se mohl na chvíli odreagovat tou dívkou. Mohla by mi nakreslit portrét. Vzal jsem sešit a vložil do tašky. Poté jsem vyrazil k Iwa-chanovi a čekal, než vyjde. Vypadalo to, že ani on toho moc nenaspal. Jen co mě zahlédl, se mi omluvil a chtěl mě obejmout. Chvíli jsem váhal, ale mé srdce by dál nevydrželo takovou bolest, a tak jsem se nedal a objetí se vyhnul. Sdělil jsem mu, že bychom měli nějakou chvíli chodit do školy samostatně. Nečekal jsem na jeho reakci a prostě odešel. Samotného mě to bolelo, ale jak říkám, nechci se zničit úplně.

Zanedlouho jsem došel ke škole, kde jsem také těsně před vchodem spatřil Eiko. Rozeběhl jsem se k ní. ,,Eiko-chan, stůj prosímtě. Má pokožka není stavěná se namáhat takhle po ránu." řekl jsem s úsměvem na tváři a ona naštěstí zastavila. ,,Včera sis na lavičce zapomněla svůj blok. Mimochodem, krásná kresba." podotkl jsem s úsměvem na její talent. 

Pokračování příště...