Snowflakes (Chanlix) Cz ✔

29

Felix

Přišlo mi zvláštní, že už je pondělí. Všechno to bylo jako nějaký zvláštní sen.

Když jsme sem jeli, myslel jsem, že to budou dva týdny nudy. Ovšem nabralo to úplně jiný spád. A všechno vyvrcholilo v sobotu večer. Chan si během týdne u mě získal jakousi pozornost, kterou jsem se snažil nedát mu najevo. 

Ale já mu to říct nemohl. Nemohl, protože jsem v tom sám neměl jasno. Bohužel, když jsem do sebe začal lít alkohol, nějak se to ve mně neudrželo. Ale víc jsem litoval toho, že jsem mu řekl o své rodině. Ví to pouze Seungmin a taky ví, že je to pro mě citlivé téma. 

Můj otec - příčí se mi ho takhle nazývat - u mě v mých očích navždy klesl na úplné dno. Doteď nechápu, jak to mohl mámě udělat.

Raději jsem zatřepal hlavou, abych ty myšlenky vyhonil z hlavy a dojedl zbytek rohlíku, který jsem si dal snídani. Jídelna se už pomalu vyprazdňovala, jak se všichni šli chystat na sjezdovku. Já se zase chystal prosedět celé dopoledne v křesle u krbu a číst si. Ani mě nenapadlo, že bych  šel zkusit lyžovat. Nejspíš bych byl jediný, co by neuměl lyžovat. Ti, co se začali učit minulý týden teď už určitě uměli sjet aspoň menší sjezdovku. Já bych to tam hned napálil do stromu nebo si ihned kecl na zadek. 

Nechal jsem uvažování, dopil čaj a vše odnesl na stůl se špinavým nádobím. Poté jsem se vydal k sobě do pokoje pro knihu. Ještě jsem zběžně koukl, jestli mi někdo nepsal. Pak jsem si šel sednout do společenské místnosti. Nikdo tu nebyl. Dobře pro mě. 

Zahučel jsem do křesla, nalistoval si správnou stránku a pustil se do čtení. Oheň v krbu už hořel, místností se roznášelo praskání dřeva. Působilo to tu najednou tak útulně. S radostí jsem se nechal pohltit příběhem v knížce.

°°°°°°°

Seděl jsem tu už přibližně hodinu, když jz postřehl, že si někdo sedá do křesla vedle mě. 

Hrklo ve mně. Bylo to jako déjà vu. 

Pomalu jsem otočil hlavu s předpokladem, že to bude Chan. Po včerejším udobření neudobření jsme se ještě neviděli.  Ovšem byl to Minho.

,,Ahoj Felixi," pozdravil mě a k tomu se usmál.

Pozdrav jsem mu oplatil a taky se nejistě usmál. ,,Co tu děláš? Ty nelyžuješ?" zeptal jsem se ho.

,,Ále," pohodil rameny a pokračoval, ,,dneska se mi nějak nechtělo, tak jsem se vymluvil na to, že mi není dobře."

,,Lhát se nemá," pokáral jsem ho.

,,Prosímtě," mávl nad tím rukou. ,,Malá lež nikdy nikomu neuškodila. Za to ty," poukázal na mě, ,,jak to že nelyžuješ?" 

Odvrátil jsem hlavu a zadíval se do ohně. Neříkám, že by se mi s ním nechtělo povídat, ale chtělo se mi dočíst tu kapitolu. Ale nechtěl jsem, aby si myslel, že se s ním nechci bavit.

,,Neumím lyžovat," odpověděl jsem jednoduše. Pak mi došlo, že to byla celkem blbá výmluva Jsem přece na lyžáku.

Z Minhova pohledu jsem viděl, že si myslí to stejný.

Vydechl jsem. ,,Dobře... Nechce se mi lyžovat. Vlastně... Já tu ani nemám být. Nechtěl jsem sem jet. Já prostě nejsem člověk, který je rád mezi lidmi, který touží po seznamování a tak dále. Chápeš?"

Minho přikývl, ale pak dodal: ,,Ale stejně tu jsi."

,,Protože mě sem poslala máma," naštvaně jsem zafuněl a zavřel knihu. Ted už asi číst nebudu.

,,Všechno zlé je k něčemu dobré," zavrkal se smíchem v hlase.

,,Co tím myslíš?"

,,Nedošlo ti to? Kdyby jsi sem nejel, nepotkal by si Chana." Podíval jsem se na něj se zvednutým obočím. ,,Potkal bych ho ve škole."

,,Ale tak jsem to nemyslel," vyprskl Minho. ,,Kdyby jsi sem nejel, neseznámil by ses s ním," odmlčel se. ,,A ke všemu... Chan je v poslední době v jiném rozpoložení. Občas bývá pěkný bručoun, má kousavé poznámky... Ale teď se víc usmívá. Je na něm vidět, že je mu s tebou dobře. A taky je na něm vidět, že mu na tobě záleží. Sice to neříká, jenže já a Hyunjin nejsme slepí."

No páni. Teď je asi nějaké období, kdy pocity a pravda vycházejí mírně najevo. 

Sám jsem si namlouval, že vše, co v Chanově přítomnosti cítím, nic neznamená. Tušil jsem, že Chan to dělá taky. Ale teď, když mi Minho prozradil, jak to Chan vnímá, se mi v hlavě rozjeli kolečka a nevypadalo to, že by se chtěli zastavit. 

,,Promiň, jestli jsem tě tím rozhodil," znělo to, jakoby na mě Minho mluvil z dálky. 

Zakroutil jsem hlavou. ,,Ne. Vůbec ne. Jenom... Trochu mě to překvapilo."

,,Tak to se ještě jednou omlouvám," Minho mě přátelsky bouchl do ramene a zvedl se z křesla. ,,Za chvíli se vrátí ze sjezdovky, takže já jdu zpátky do pokoje. A ty?"

,,Co já?"

,,Budeš tu, nebo jdeš taky do pokoje?" objasnil mi Minho jeho otázku.

,,Já..." zrakem jsem spočinul na hodinách, které vysely nad krbem. Bylo kolem jedenácté. Za chvíli tu bude chaos a hluk, jak se všichni budou vracet. ,,Já jdu také," do ruky jsem si vzal knihu, zkontroloval, že mám mobil v kapse a vydal se ke schodům. Minho mě následoval.

,,Počkej," Minho odbočil ke svému pokoji. ,,Pojď se mnou. Chci ti něco dát." 

Něco mi dát? Já o nic nestál. Ke všemu jsem se nějak nechtěl potkat s Chanem. Ale když mě Minho pobídnul podruhé, šel jsem. 

Zastavil jsem ve dveřích a čekal. Minho mezitím běhal po pokoji a u toho si mumlal: ,,Sakra, kam jsem to dal?"

Nakonec to našel ve svém batohu. Přešel ke mně a podal mi to. Vypadalo to jako nějaký lístek nebo vstupenka. Převzal jsem si to a přečetl, co tam je napsáno. 

,,Ne Minho. To ne," lístek jsem mu podal zpátky. Tohle totiž byl lístek do aqua parku, který se poblíž nacházel. 

Minho jenom nechápavě pozvedl obočí. ,,A proč ne? Ty lístky sehnal Hyunjin. Řekl mi, abych se když tak po někom porozhlédl, kdo by mohl jít ještě s námi," ruce si strčil do kapes. Takže ten lístek si zpátky nevezme. ,,No, a mě jsi napadl ty. Myslel jsem, že bychom si vyrazily jako kamarádi. Teda," zakřenil se, ,,ty s Chanem určitě kamarádi nejste. Ale chápeme se, že?"

Jako kamarádi. Už mě brali za svého kamaráda. Najednou se mi chtělo brečet. Takhle jsem se snad naposledy cítil se Seungminem.

Zhluboka jsem se nadechl. Musím se uklidnit. ,,Ještě si to promyslím, jo?"

,,Fajn. Půjdeme tam tuhle sobotu. Než budeme odjíždět," oznámil, jakoby to byla hotová věc.

,,Kam půjdeme?" promluvil někdo za mnou. S trhnutím jsem se otočil. Vůbec jsem Chana z Hyunjinem neslyšel přicházet. Ta otázka patřila Chanovi. A pod jeho pohledem jsem se cítil jako pod drobnohledem.

,,Jenom tady Feldovi oznamuji, kdy půjdeme do toho aqua parku," odpověděl místo mě Minho.

,,To je skvělý," zajásal Hyunjin, který ze sebe svlékal lyžařské oblečení. Chan mě stále propaloval pohledem. ,,Doufám že jdeš," pokračoval Hyunjin. 

Na všechny tři jsem se podíval. Minho s Hyunjinem měli prosebné výrazy a Chan... Tomu v očích zvláštně jiskřilo, ale vypadalo, že taky doufá, že půjdu.

Poraženecky jsem vydechl. ,,Jo. Půjdu," a vydal jsem se ke dveřím. Chan se mi uhnul z cesty, ale jeho pohled jsem stále cítil.

,,A nezapoměň," křikl za mnou ještě Minho. ,,V sobotu. V pět se pro tebe stavíme."

Víte, občas mám myšlenky, že tady s tím vším seknu. Ale pak si vzpomenu na Vás, na mé čtenáře a hned tu myšlenku vymažu z hlavy :D