Stojím a vzpomínám. Je to snadné, stačí zavřít oči a neviditelná křídla tě zanesou o pár měsíců zpátky. Vybaví se mi první naše setkání v klubu, několik vět, které jsme si řekli, tvá poslední slova na rozloučenou. Snad se tu ještě jednou potkáme.
O týden později jsme se taky potkali v parku a opět jsme se rozešli, po několika nesmyslných větách. Teprve při třetím setkání se mi zalíbili tvoje dokonalé modré oči a úžasný smích. A potom jsme spolu chodívali ven skoro každý den. Potají, protože na malé vesnici, kde jsme bydleli se hned všechno rozkřikne, ale o to zase byly naše schůzky romantičtější. Chodili jsme do lesa nebo k řece, bavili jsme se o všem možném a já tě měla čím dál tím víc ráda. Potom si odjel na pár týdnů a mě se to zdálo jako věčnost.
Zase si se vrátil a já se znovu mohla dívat do těch dokonalých modrých očí. Znovu jsme chodili na procházky po lese, nebo k řece. Povídali jsme si, drželi se za ruce, líbali se. A konečně nastal ten správný čas a přišlo pár teplých dní a my se šli koupat do rybníka.
Chtěl si mi ukázat, že se nebojíš tak si ze skály skočil po hlavě do vody. Bylo tam sotva půl metru. Jako by to bylo včera. Ležel jsi na břehu s rozbitou hlavou a čekali jsme na sanitku. Přesvědčovala jsem se, že to bude v pořádku, snad si i ty tomu věřil, aspoň tak jako já. Miluju tě. Byla tvá poslední slova.
Stojím a vzpomínky se opět rozjímají do tajné schránky z mé hlavy. Vím, že budu muset zavřít oči a pod víčky mi začnou téct slzy. Proč?...
...protože znovu uvidím náhrobek s tvým jménem.
