Ani spolu ani bez sebe

9. Různorodé reakce, co vyvolala chemie mezi námi 3/3

Hermioně připadalo jakoby to prožíval někdo jiný. Jakoby ona byla jen pouhý pozorovatel. Bylo to tak vzdálené. Tak nereálné.

Procházeli krátkou chodbičkou, co spojovala obývák a vstupní dveře Doupěte. Pravou ruku měla uvězněnou v Laylině sevření, o levou se jí na moment otřela ta Dracova, když ji krátce, povzbudivě stiskl. Sotva to vnímala. Soustředila se pouze na Levandulina záda. Až ta se zastaví, budou v obýváku. V obýváku, kde dnes jsou prakticky všichni Weaslyovi. A ona bude čelit své noční můře: zklamaným přátelům.

Bolelo to. Fyzicky ji to bolelo. Ale byla o svém rozhodnutí pevně přesvědčená. Věděla, že dělá správnou věc. Přesto oč by to bylo jednodušší kdyby její vztah s Dracem nebyl předstíraný. Láskou se toho dá tolik přemoci. Ale dobrými úmysly? Modlila se, aby se od Weaslyových dočkala takové shovívavosti, jakou jí dala Narcissa Malfoyová.

Pochopení. To si přece přátelé vyjadřují, když jim na sobě záleží, ne? Probrala se ze svých úvah, když málem vrazila do Levaduliných zad.

"Podívejte, přišla nás navštívit Hermiona," pronesla Ronova manželka do prostoru. Všechny tváře se k Hermioně udiveně otočily. Nejistě se na ně usmála. Nebylo zvykem, aby hromadné sešlosti v Doupěti navštěvovala. Už dlouho ne. Vlastně si jen stěží vzpomínala, kdy tu byla naposledy.

"Hermiono, už jsme ani nedoufali, že přijdeš," rozešla se k ní radostně Molly. Úsměv, kterým Hermionu obdarovala, zamrzl, když spatřila její společnost. Zamračila se a ledově Draca sjela pohledem. Podobná reakce přišla i od zbytku jídelny. Všichni stáli či seděli jako přimražení na místě a úsměvy, které jí před chvilkou dávali, se měnily v grimasu zlosti a ledového opovržení.

Sledovali ji. Ji a Draca. A v neposlední řadě i Laylu. Na tu bylo upřené pozornosi nejvíce. Hermiona si všimla, že každý se nejprve rozpačitě usmál na ni, poté zmrazil pohledem Draca a nakonec si všiml té malé holčičky. A zůstal ohromeně zírat.

"Co tenhle hajzl dělá v mém domě?" vzpamatoval se jako první Ron a prudce vstal ze stoličky.

"Tohle není tvůj dům, Rone," příkře ho okřikla Molly nepřestávajíc upřeně sledovat Hermionu s jejím společníkem. Hermionu bolelo vidět to nesmírné zklamání v očích ženy, která pro ni byla jako druhá matka. Zklamání a pohrdání. Jasně viděla, že ji odsoudila. Dřív, než si cokoliv vyslechla, ji zavrhla. Přitom uvědomění se uvnitř začínala pomalu sesypávat. Její logicky vystavěné argumenty se rozpadaly. Pevná víra v to, co dělá, mizela. Stála jí záchrana Malfoyova dítěte za ztrátu nejbližších? Těch, co tu stáli, když ji právě Malfoy urážel?

Tíživé ticho naplnilo obývací pokoj. Její přátelé se nezmohli na další slova. Situaci, k Hermionině nesmírnému překvapení, zachránila Levadule.

"Olivere," promluvila jemně na svého pětiletého syna, "co kdybyste vzali malou slečnu ven a ukázali jí zahradu?" Pohlédla na Laylu, která se čím dál zmatenější krčila u Hermioniných nohou. Chlapec sledoval matčin pohled a váhavě se na neznámou dívenku usmál.

"Můj syn se nebude bavit s Malfoyovým bastardem!" zasyčel nenávistně Ron.

Hermiona se okamžitě zlostně nadechla k protestu, ale Draco ji pohotově předběhl. "Zklidni se, Weaslíku. Taky neskáču radostí z pomyšlení, že by se moje dcera měla bavit s tvým zplozencem, ale řekl bych, že v tuhle chvíli je to poměrně elegantní řešení, nemyslíš?" Ron se hluboce zamračil a chystal se promluvit, jeho matka jej však umlčela jediným varovným pohledem. Hermioně neušlo, jak se Draco při té výměně pohledů ušklíbl.

"Já se bojím," špitla Layla do aboslutního ticha obýváku. Křečovitě stiskla Hermioniny nohy a s výrazem upřímného zděšení hleděla na neznámé kouzelníky. K všeobecnému údivu si Draco přiklekl k Layle a chlácholivě ji chytil za ramena.