The 100: Survivor [pozastaveno]

15.|Návrat a dívčí tajemství

Nechci už ani pomyslet na to, jak dlouho jsem byla nucena se s Octavií a Lincolnem schovávat před zuřící bouří tam venku. Ten nekončící liják byl jako požehnání i peklo dohromady. Mlčky jsem sedím v jenom z rohů a naslouchám zvukům zvenčí. Myslím, že bouře utichá. Máme šanci se dostat do tábora dřív, než začnou vylízat ostatní zemšťani.

"Měly bychom jít," šeptnu v jednu chvíli a zvedám se na dřevěné nohy. Oblékám si svou ještě lehce nasáklou bundu a nervózně těkám po dvojici. Octavia mlčky přikývne a za Lincolnovy pomoci se vydrápe do stoje. Vycházím z temného úkrytu. Všude je ticho, jen silný svit pomalu zapadajícího slunce ozařuje celý les. Otočím se na Octavii: "Je čas." Nevinně zvedne koutky do malého úsměvu a otočí se zpět na Lincolna. "Počkám za rohem."

Opřená o nedaleký strom si pohrávala s kůžičkou kolem nehtů a nenápadně naslouchám jejich rozhovoru.

"Nemá mě ráda..."

"Nezná tě a na její obranu, chtěl jsi ji zabít."

"Myslel jsem, že ti chce ublížit."

"Od Carmen mi nic nehrozí ani tobě."

"Já jí teda tolik nevěřím."

"Lincolne, nebuď na ni tak přísný. Nezaslouží si to. Je to neskutečně citlivá osoba, které to chvíli trvá. Taky trvá to, než tě k sobě vůbec pustí."

Pak už se ozve jen tiché mlasknutí a Octavia stojí kousek ode mě. Za stálého ticha se odlepím od svého dosavadního místa a vlhkým lesem se v jejím doprovodu vydávám zpět do tábora. Během 15 minut už slyšíme hlasy našich spoluvězňů poměrně jasně. I když se možná snaží hlučet co nejméně, rozhodně to není dostačující.

"Carmen?" Otočí se na mě Octavia nervózně před tím, než stihneme zamávat na hlídku. "Neříkej Bellovi o Lincolnovi, prosím. Myslím, že by to nepochopil." Přesně o tom jsem celou cestu přemýšlela - svěřit se Bellamymu s informací o jeho sestře nebo chránit počínající vztah, který by mohl být v budoucnu prospěšný? "Carmen, prosím." Němě přikývnu a dělám znovu krok k bráně. "Nesouhlasíš s tím," hlesne. Otočím se za její drobnou postavou.

"Mně nepřísluší to hodnotit." Už chci být v bezpečí tábora.

"Octavie!" Ozve se okamžitě Bellamyho vyděšený hlas, když zjistí, že jeho sestra byla celou dobu za branou. Rozběhne se k ní a silně ji zmáčkne v objetí. "Kde jste byly?" S hlavou stále přitisklou k jejím kaštanovým vlasům na mě vděčně pohlédne. Já mu pohled neopětuju. Okamžitě sklouzávám do trávy a odcházím od nich. Opět jsem neskutečně unavená. Najdu svůj převrácený stan před lodí a začnu jej upravovat do původní polohy, abych si do něj pak mohla opět vlézt a na dalších pár hodin zavřít oči.

"Pomůžu ti," ozve se po chvilce za mými zády.

"Není třeba." Neposlechne.

"Díky za Octavii, myslel jsem, že umřu strachy, když jsem vás nenašel u Jaspera. Kdybych věděl, že jste venku, hledal bych vás." Otočím se za ním. Vypadá rozrušeně a jako by byl na sebe naštvaný. Nejsem schopná mu nic říct. Sotva na něj dokážu koukat. "Jsi zraněná, na tváři," zamračí se najednou. Rychle si rukou místo, kam ukázal, utřu. "Vydezinfikuju ti to."

"To není třeba." Znovu si otřu krvácející místo do rukávu. Otáčím se zpět ke stanu rozhodnutá si jej znovu nevšímat.

"Car, může se ti to zanítit a kdo si tě pak vezme, když budeš mít jizvu přes půlku obličeje?" Uchechtnu se, ale dál ho ignoruju. "Přestaň. Okamžitě přestaň s tím tupým mlčením a ignorováním mě." Můj obličej se opět mračí. "Řekni mi, co se stalo! Řekni mi, proč se na mě nemůžeš podívat!" Otřesu se. Jeho hlas je tak ostrý a bodá. Snažím se soustředit na stavění stanu a opravování uzlů. Jenže ke mně naštvaně přiskočí, drapne mě za ruce a donutí na něj znovu pohlédnout. "Carmen," osloví mě jemně a starostlivě, "prosím, nezavírej se." Zavede mě do provizorní ošetřovny, ke zdravotnickým materiálům. Ukáže na jednu z červených židliček, které sem byly přeneseny z hlavní části. Poslechnu jeho příkaz a zapadnu do židle. Za chvilku ke mně přistoupí se štětečkem namočeným v alkoholu. "Trochu to bude štípat." Přikývnu, ale když se mi do rány vlije čirá tekutina, cukne mi silně v celém těle. Bellamy se tiše uchechtne a dál pokračuje v ošetřování. "Kde jste přečkaly ten déšť?" Zeptá se po chvilce trapného ticha.

"Našly jsme prázdnou jeskyni."

"Co kdyby tam někdo byl?" Pokrčím rameny. Nemám jediný důvod se mu zpovídat. Ať se na to zeptá Octavie.

"Nevím, v ten moment jsem nad žádnýma zemšťanama ani neuvažovala."

"Díky za Octavii."

"Už jsi mi děkoval." Odtáhnu jeho roku od mého obličeje a stoupnu na nohy.

"Tady nejde jen tak o něco, Car. Moje sestra, moje zodpovědnost. Nevím, jak bych se vyrovnal s myšlenkou, že se jí něco stalo." Svěsím hlavu. Nevím, co na to říct. Nechci nic říkat. Cítím, že je Bellamy v jistém rozpoložení, kdy by potřeboval utišit. Já to ale dělat nebudu. Tentokrát pozici utěšovatele musí zaujmout někdo jiný. Vím, jak to dopadlo naposledy. "Nemusíš se bát. Políbím tě, až si o to sama řekneš," reaguje na mé napjaté tělo v momentě, kdy udělá krok blíž.

"J-j-já chtěla jen říct, ž-ž-že Octavia bude vždy v pořádku," vydechnu a znovu se zhluboka nadechnu, "k-k-když tě bude mít vedle sebe." Na konci se odhodlám podívat do Bellových očí a jemně, povzbudivě se usmát.