,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

14.

Ahoj!!

Věnováno eiko_sama <3 

Stála jsem v kuchyni opřená o stůl a koukala na Oikawu, jak připravuje horkou čokoládu. Odpověděla jsem na jeho dotaz a vysloužila si tím objetí...příjemné a extra hřejivé objetí. Poté se opět přesunul k přípravě čokolády. 

,,Oikawo..."

,,Kolikrát ti mám říkat, ať mě oslovuješ jménem. Ty nejsi jako ostatní."

,,Tooru, co se vlastně stalo?"

Stále jsem nevěděl, co odpovědět.

,,Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš, ale ulevilo by se ti."

Rychle jsem se snažil přijít na to, co jí odpovědět. Chtěl bych jí to říct, ale strach ze zavržení byl silnější.
,,Vlastně se nic tak hrozného nestalo. Jen jsem se opět nepohodl s Iwaizumim a celkově byl dněšní trénink hrozně vysilující, proto jsem se cítil tak pod psa."

,,No dobrá, myslím, že je zatím něco víc, ale nechci to z tebe páčit. Až se budeš chtít svěřit, jsem tu kdykoliv pro tebe."

,,Děkuji, někdy této nabídky určitě využiju, ale teď se na to vážně necítím."

,,Asi bychom měli tu hořkost zahnat něčím sladkým." řekla jsem a usrkla ze svého hrnku. Tak dobré. 

,,Přesně tak, snad ti chutná. Pokud chceš mohu ti k tomu nabídnout svou pochoutku."

,,Jestli myslíš milk bread, určitě si dám. Věřím, že bys byl schopný ho jíst každý den."

,,Pššššš...to se neříká." řekl jsem a začal se hlasitě smát. Když jsme dojedli a dopili, šli jsme ke mně do pokoje.
,,Co jsi vůbec řekla své matce?" 

,,Že je v okolí jedna smutná a zbloudilá duše, která nutně potřebuje mou pomoc." 

,,Sice zítra nemáme školu, ale to jí nevadí, že jsi stále "venku" ?"

,,Ne, vše jsem promyslela a řekla jsem, že se při nejhorším zdržím přes noc. Ale když tě tak vidím, myslím, že za chvíli budu moci domů." 

,,Kam bys chodila? Už je dost pozdě...klidně tu přespi, jestli s tím tvá matka souhlasila. Místa je tu dost." 

,,Tak trochu předpokládá, že ta zbloudilá duše je dívka a ne půjdu domů, nechci ti tu překážet až do rána..." 

Přiložil jsem ji prst na rty, aby mlčela. Najednou celá zrudla.
,,Dnes u mě přespíš a konec debaty. Necítím se na to, abych teď někam šel a jako správný džentlmen tě nemohu nechat odejít samotnou." řekl jsem a prst dal stranou. Nevím proč, ale její tvář mě nutila se také červenat.
,,A nemusíš se bát...nejsem žádný úchyl ani násilník..."

,,Nebojím se. Vím, že jsi hrozně milá a hodná osoba." řekla jsem. Ovšem mé myšlenky doslova křičely, že jsem neřekla, jak dokonalý vlastně je. Mohla bych o něm básnit navěky. Ach, ani nevíš, jak moc jsem ráda, že jsme se spřátelili. 

Pokračování příště...