Poslední svědek [Kejmr]

6.

Pohled Gejmra

"Ještě jednou se ti moc omlouvám, Kelo." Omluvil jsem se už asi popáté během cesty k mému bytu. Od policejní stanice bydlím asi dvacet minut svižným tempem.

"Už po piate ti hovorím, že sa nemusíš ospravedlňovať. Je to v poriadku, viem, v aké si bol situácii. Proste to bolo nedorozumenie." Vysvětlil mi Kelo, jak řekl, už popáté.

"Omlouvat a děkovat ti budu ještě dlouho, jsi můj zachránce. Zachránce Kelouš." Usmál jsem se nad tou přezdívkou. Tak mu teď budu nejspíš chvíli říkat. Protože je to můj hrdina.

Byl jsem rád, že to pochopil. Všechno to bylo nedorozumění, které mohl potvrdit jedině on, i když jsem tím porušil naši dohodu, kterou vytvořil Kelo. To mi připomíná... Když už jsme tady a vidíme se... Proč to vlastně navrhl? Proč se se mnou nechtěl vidět?

"Kelo?" Oslovil jsem ho po chvíli ticha, kdy jsem se utápěl ve svých myšlenkách. Kelo se na mě ve vteřině otočil a věnoval mi svůj zamyšlený pohled. Nad čím asi tak přemýšleš?

"Hm?" Vydal jediný zvuk, kterým mi naznačil, abych pokračoval dál. Přišlo mi to od něj roztomilé, a tak jsem se na něj mile usmál a pokračoval v mé otázce.

"Proč jsi vlastně navrhl tu dohodu? Proč jsi se se mnou nechtěl sejít?" Zeptal jsem se ho klidně a zvědavě otočil hlavu na bok. Celou dobu jsme si navzájem hleděli do očí, ale po vyslovení mé otázky Kelo pohled odtrhl. Řekl jsem snad něco špatně? 

"Prepáč Gejmrik. Chci k tebe byť úprimný a tak ti poviem, že som sa bál sa s tebou stretnúť." Odpověděl s pohledem zabodnutým v zemi hanblivým tónem. Jen jsem se usmál. Znovu vypadal tak roztomile.

"To je v pohodě Kelo. Taky jsem se trochu bál, ale věděl jsem, že to bude s tebou." Mluvil jsem dál a všiml si, jak Kelovi tváře patrně zčervenaly. Nevím však, z jakého důvodu.

"Prepáč a ďakujem Gejmrik." Pověděl a schválně uhnul pohledem pryč ode mě. Co to s ním pořád je? Já to tak rozhodně nenechám. Jemně jsem se k němu naklonil, palcem a ukazováčkem ho chytil za bradu a jemně si jeho hlavu otočil svým směrem. 

"To je v pohodě Kelo. Proč pořád odvracíš pohled?" Zeptal jsem se. Ticho. Nic. Tak asi ne.

"Jsme tu, tady bydlím." Zaregistroval jsem panelák, ve kterém bydlím. Kelovu hlavu jsem tak pustil a rukou ukázal jeho směrem. Kelo se hned otočil a prohlížel si onu budovu. 

"Račte dál." Otevřel jsem vchodové dveře a chvíli je podržel, aby mohl Kelouš vejít. Ten se jen zasmál a s radostí vešel dovnitř. Bylo super takhle blbnout s osobou, na které vám záleží, a nemyslet při tom na to, jak jste před hodinou ještě seděl v cele. Byl jsem si vědom toho, že se to bude dál vyšetřovat a ti policisté mě znovu kontaktují. Proto jsem si chvíli s Kelouškem chtěl užít.

"Ďakujem vam pan Gejmrik." Poděkoval mi Kelo s smíchem a vešel otevřenými dveřmi dovnitř. Oba navzájem jsme se stále oslovovali přezdívkami. Bylo to tak pro nás oba o mnoho příjemnější. Přece jen jsme si tak říkali už pár let.

"Nemáte vůbec zač mistře Kelo." Odvětil jsem mu a vešel hned za ním. Po schodech se nikomu nechtělo, a tak jsme si zavolali výtah výtah a prali se o to, kdo zmáčkne tlačítko dřív. U přivolání výtahu jsem vyhrál já, avšak Kelo skočil do výtahu jako první, takže tam mohl zmáčknout tlačítko on.

Vyjeli jsme do jednoho z vyšších pater, kde jsem odemkl svůj byt. Ani jsme se nenadáli a už jsme vyzouvali boty a letěli do obýváku.

"Čo chceš teraz robiť, Gejmrik?" Začal jako první rozvalený, polovinu gauče zabírající Kelo. Jen jsem si povzdechl. Momentálně jsem chtěl asi jediné.

"Chci spát... Nebo kávu." Zaúpěl jsem, víc se opřel o gauč a na chvíli zavřel oči. Kelo vedle mě na tom byl podobně. Oba jsme napsali poměrně málo vzhledem k tomu, že naše natáčení skončilo někdy o půl třetí minimálně. Mě potom brzy ráno vzbudili policisté a hodinu na to jsem já vzbudil Kela. Byl to náročný den, a to ani není u konce.

Zavřel jsem oči a v tu chvíli na mě padla veškerá únava a já začal pomalu usínat.

Pohľad Kela

Dorazili sme ku Gejmrovi domov a ihneď si sadli na gauč. Pre nás pre oba to bol veľmi náročný deň. 

Spýtal som sa Gejmrika, vraj čo by chcel robiť, aj keď ja úprimne z tej pohovky vstávať nechcel. Unavene som sa oprel a sledoval Gejmrika, ktorému se už pomaly zavierali oči. Usmial som sa, keď jeho odpoveď znela spánok, alebo kafe. Chvíľu na to sa však stalo niečo, čo som nečakal.

Gejmr začal pravidelne oddychovať, čož znamenalo jediné. Prezeral som si ho, aby som sa uistil vo svojej myšlienke. A mal som pravdu. Gejmr spal kľudným spánkom a vyzeral tak zlato. Usmial som sa nad tým úžasným človekom.

Zatvoril som oči s úmyslom tiež zaspať, však sa mi to nepodarilo, keďže som ucítil nejaký dotek vo svojom lonu. Rýchlosťou svetla som otvoril oči, aby som mohol zbadať Gejmra, ktorý vo spánku padol na môj klin. Aniž by som chcel, začal sa mi robiť menší problém.

Aj keď by som veľmi rad v takejto pozícii zostal, musel som sa odtiaľto dostať. Opatrne som Gejmrika zvihol a sám sa z gauče vyškrabal. Hneď som si to chcel zamieriť do kúpeľne. Vzhľadom k tomu, že som bol v Gejmrikovým byte prvýkrát, raz som zašiel do jeho spálne, po druhej som našiel jeho štúdio, ktoré mal veľmi pekné, a tretí raz som konečne zašiel do správnych dverí. Ihneď som za sebou zatvoril a prišiel ku záchodu.

"Ach Gejmrik. Keby si iba vedel, čo so mnou robíš." 

Omlouvám se, že kapitola vychází trochu později, ale nejmenovaná osoba nebyla schopná tuto kapitolu poslat. Doufám, že jste si ji užili.