Dneska jsem se v práci zdržel o něco déle. Právě jsem přijel vlakem na nádraží a vystupuji z něj. Čekat na autobus se mi nechce. Pokud hned vyjdu, tak budu doma dřív, než kdybych čekal. Vyjdu z nádražní haly a po cestě jdu domů. Na hlavní křivatce se dám vlevo a pokračuju dále. Naše město vzniklo před lety spojením dvou vesnic. Dodnes je toto rozdělení patrné. Mezi oběma částmi jsou pole a navíc předěl tvoří také místní lokální železnice, vedoucí do několik kilometrů vzdáleného sousedního městečka. Vlakové nádraží se nachází v jedné části města a můj domov v druhé. Pomalu se blížím k okraji části města, na okraj dělícího pole, přes které vede navíc hlavní spojovací cesta s chodníkem. Už z dálky jsem si všiml, že na začátku pole začíná být mlha. To v těchto místech není nic neobvyklého. Po ulici jdu sám. Je podzim a sychravo. Všichni už zřejmě sedí doma v teple. Vstupuju do mlhy, která čím dál více houstne. Přecházím přes železniční přejezd a mířím do mírného kopečka. Mlha je opravdu čím dál větší. Po levé straně chodníku bych měl začít vidět plot místního opuštěného koupaliště. Ale nic tu není. Pokračuji dále mlhou směrem k domovu. Všude kolem je ticho. Zajímavé je, že najednou nejezdi ani žádná auta. Když vyjdu na kopeček, nacházím se přibližně v půli cesty mezi oběma částmi města. Cesta pokračuje přímo k prvním domům za polem. Ovšem teď v mlze nejde nic z toho vidět. Po pár krocích se mi zdá, že se mlha mění. Teď si spíše připadám, že se pohybuju v nějakém mraku. Mlha už není stejnorodá jak na začátku. Přechází kolem mě způsobem, kdy chvíli vidím maximálně metr před sebe a chvilku na to vidím zase o něco dál. Takovéto střídání se neustále opakuje. Otočím se opět nalevo, kde by měly stát budovy koupaliště, ale stále je tam nevidím. Místo toho se v mlze objevu něco jiného. Nemůžu to rozeznat a tak se zastavím a čekám, zda neuvidím více. Mlha však na tu dálku nechce prozradit více. Rozhodnu se vyjít z cesty a přiblížit se k neznámému. Zdá se mi, že vidím kříž. Nechápu, kde se tady vzal a ani kde se poděly budovy koupaliště. Pořád se blížím. Mlha už začíná vyjevovat své tajemství více. Po pár dalších krocích se s děsivým úžasem zastavím před bránou starého hřbitova. Kříž patří pravděpodobně jednomu z náhrobku za kamennou zídkou. Kde se tady ten hřbitov vzal? Zkouším otevřít branku, ale ta je buď zamknutá, nebo zrezivělá, protože otevřít nejde. Rozhlížím se po hřbitově. Musí to být hodně starý hřbitov. Je sice pořád mlha, ale aspoň něco vidím. Hodně náhrobků je polámaných, porostlých plazivými rostlinami, dokonce vidím spadlý strom. Konec nevidím. Všimnu si však cestičky a na jejím konci slabé obrysy nějaké malé budovy. Vidím otvor pro dveře. Buď tam nejsou, nebo jsou otevřené, jelikož vidím, jen černou plochu. Najednou se v nich objeví malé světlo, jako by od svíčky. V okamžiku se objeví další a další. Nechám chuť ani sílu čekat a zjišťovat o co se jedná. Stačí mi už jen myšlenka, že stojím brány krchova, který zde nepatří. Vracím se zpátky na cestu. Tu jsem naštěstí našel hned. Rychle se rozeběhnu po cestě domů. Mlha začíná řídnout pomalu. Když se dostanu na kraj pole, tedy i na okraj druhé části města, je mlha už jen za mnou při pohledu zpátky. Bydlím kousek od pole. Už neběžím, ale jen jdu rychlejší chůzi, abych nevzbudil podezření v lidech okolo. Myšlenky na hřbitov mi zastřely vnímání natolik, že jsem si nevšiml prázdných ulic. Kolem mě nikdo nebyl. Blížím se ke vchodu bytového domu, kde bydlím. Začínám se cítit bezpečněji a hledám klíče v kapse bundy. Otevřu vchod, vběhnu dovnitř a zavřu za sebou rychle dveře. V tu chvíli zůstanu už podruhé zděšeně stát a zírat před sebe. Chodba je úplně jiná. Ze zdi trčí kusy železa, navíc je na zdech něco rozmazáno. Vypadá to jak krev společně s něčím černým, hnědým a šedým. Otočím se zpátky ke dveřím, odhodlán vrátit se na ulici. Přes skleněné dveře vidím, že mlha se dostala už do města. Směrem od pole navíc v mlze vidím zase ty světla. Překonám strach a rozběhnu se do domu, do svého bytu. Běžím po schodech. Všechny dveře u sousedů jsou zavřeny. Nejsou však bez poškození. Některé vypadají, jak kdyby se do nich chtěl někdo dostat sekerou. Jiné jsou poškrábané, další zase od krve, stejně jako stěny. Na schodech už hledám klíče od bytu, abych se co nejdříve mohl schovat. Když přiběhnu ke dveřím, okamžitě odemykám a vcházím dovnitř. V bytě nikdo není a je tam ticho. Interiér však nevypadá jak zbytek domu. Vypadá stejně, jako když jsem ho ráno opustil. Vyčerpán strachem se a s trochou úlevy svezu zády o dveře a zůstanu sedět na zemi. Srdce mi neskutečně bije. Nechápu co se kolem mě děje, ale doufám, že doma jsem v pořádku a nic se mi zde nestane. V tom se z ticha ozvou zvuky. Zní to jako kroky ze spodního patra domu. Kroky se blíží. Rychle vstanu a přemýšlím kde se schovat. Stojím v chodbě bytu, když v tom se dveře rozrazí. Otočím se. Hned za dveřmi je mlha. Očekávaně hledím do té bílé tmy s vědomím, že z ní vyleze něco, co způsobilo to neštěstí okolo. V tu chvíli se v ní znovu objeví světla, stejné jako na hřbitově a na ulici. Nemám už kam se schovat a tak stojím a čekám, co se stane. Z mlhy začnou vystupovat postavy v černém se svíčkami v ruce. Najednou slyším jejich hluboké a hlasité dýchání, které bych přiřadil spíše k nějakému zvířeti než k člověku. Naprosto zlomen klesnu na kolena. Postavy se blíží ke mně. Nevím co si počít, tak se předkloním a hlavu si opřu o zem, abych neviděl kolem sebe. Periferně vidím, že se postavy shromáždily okolo mě. Chvíli se nic neděje. Třeba mě ušetří, myslím se. V tom však ucítím bolest, která začne pronikat od zad směrem dále. Meč nebo podobná zbraň začíná pronikat mým tělem. Dostávám, křeč do těla a v bolestech padá celé tělo na zem. Život se ztrácí. Než se zavřou oči, vidím jen, jak postavy opouštějí byt..........
