,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

18.

Ahoj!!

Jestli některé věci nebudou dávat smysl, nevadí....psala jsem to ve tři ráno, takže nečekejte zázraky, no snad se vám i tak bude líbit :3 

Poslední dobou vše nabíralo špatný směr. Nevím, jestli jsem tomu nahoře něco udělal, ale smůla se mi lepila na paty. Už ani s Eiko jsem se necítil tak dobře. Ne kvůli ní, ale spíše kvůli mně. Přišlo mi, jako bych ji zrazoval. Ta holka dělala vše možné proto, abych se usmíval a já mezitím místo toho, abych ji věnoval své srdce, jsem ho měl stále ukradené Iwa-chanem. A co víc i ostatní si mysleli, že jsme pár. Kdyby to bylo za jiných podmínek, nevadilo by mi to...a i když si někteří myslí, co za hajzla jsem, tak ne...nejsem takový. 

Ale proč si vlastně stěžuji, můžu si za to sám...neměl jsem se s ní všude ukazovat a už vůbec ji před ostatními políbit...když si toho ta jediná osoba, která to měla vidět, nevšimla. Všechno se hroutilo... Nevěděl jsem, jak vycouvat z této příšerné situace. Nechtěl jsem ublížit osobě, která si jako jediná přeje, abych byl šťastný. Ale jak to mám udělat? Jak jí mám říct pravdu tak, abych ji nezranil? 

Povzdechl jsem si. Hleděl jsem na sebe do zrcadla a přemýšlel, co se to ze mě stalo. Kruhy pod očima z nedostatku spánku, snad by se našlo i několik vrásek a vlasy rozházené do všech možných stran. Takhle rozhodně jít do školy nemůžu. Začal jsem se upravovat a zamaskoval každou nedokonalost. Ještě před koncem jsem nahodil svůj obvyklý úsměv a má maska byla dokonalá. Sbalil jsem si věci do školy, vzal si svačinu a šel. 

Iwaizumi už na mě čekal před vchodem. Na přivítanou jsem dostal ránu do zátylku za to, jak pomalý jsem. Šli jsme mlčky. Ano znovu jsme spolu začali chodit do školy. Sice psal, že si chce promluvit, ale pravdou je, že jsme nemluvili o tom, co se stalo a ani o Eiko. Bavili jsme se tak různě o všem, jen tyhle dvě téma, jako by snad ani neexistovaly. Jako by snad chtěl vše vrátit do původního stavu a nic z toho, co se stalo si nepamatovat. A proto pokaždé, co jsem byl s ním, jsem někde hluboko uvnitř pomalu umíral. Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale neměl jsem odvahu a vlastně ani sílu. Byl jsem úplně vyčerpaný a sotva jsem se zmohl na logické uvažování, natož ze sebe vydat víc. 

Prosím, zachraň mě! To křičely mé myšlenky. Opravdu neviděl, jak bídně na tom jsem...nebo to prostě jen vidět nechtěl. Ach Hajime, kdy už otevřeš oči!? Nejradši bych se rozeběhl pryč a utíkal bych, co mi nohy stačí. Tak moc to bolelo. Každým krokem vedle něj se mi zabodávalo ostří do těla...každým krokem jsem mohl dýchat méně...každým krokem jsem ztrácel sílu...každým krokem jsem měl chuť plakat a křičet. 

Pokračování příště...

Mimochodem děkuji za 3k přečtení 1k hvězdiček <3 

S láskou Vaše Tsukki <3