Únos (kagehina) [ZRUŠENO]

Kapitola 4.

Daichi-san otevřel dveře a pustil pana Tetsuroa dovnitř. Podal mu lékařskou zprávu a strčil si ruce do kapes lékařského pláště.

,,Je zdravý jako rybička, Tetsuro-kun." Řekl Daichi a posadil se za stůl.

,,Tak to rád slyším." Kuroo ukázal papíry k východu. ,,Pojď Malíčku, musím tě ještě zavést za ženskýma." Hinata vstal z lehátka, oblékl si zpátky triko a šel k východu. Před odchodem se ještě otočil na Daichiho. Ten na něho upřel konejšivý pohled a nepatrným zamáváním rukou se rozloučil. Hinata se jen smutně usmál, otočil se k východu a svůj pohled zaměřil na záda vysokého Černovláska s úmyslem následovat ho "za ženskýma".

...

Když došli na ono místo průběh se prakticky opakoval. Teda, bez toho zakopnutí a brečení na zemi.

Ženy se představily jako Yachi a Kiyoko. Yachi byla malá krátkovlasá blondýnka a zpod tmavých řas na něho koukala velkými hnědými kukadlami. Kiyoko byla vyšší černovláska s tmavým přesto milým pohledem.

Usadily ho do kadeřnického křesla a pobíhaly kolem něho jako roj včel. Jedna zastřihávala jeho vlasy a přitom básnila, že taky vždy chtěla mít zrzavé kudrny. Druhá mu dělala manikúru a pedikúru, a přitom mu záviděla jeho drobnou postavu. A tak se točili kolem něho dokola a dokola, než ho nevyšperkovali do dokonalosti. Yachi mu sundala kadeřnický plášť a nechala ho ať se na sebe pořádně podívá v zrcadle.

Byl ohromený. Stále vypadal stejně, jen tak nějak... mnohem líp. Jeho věčně rozcuchané vrabčí hnízdo bylo učesané a působilo načechraně. Pleť měl vyhlazenou jako porcelán a hladkou jako samet. Nehty nalakované na černo, obočí dokonale upravené a horní víčka mu zdobila tenoulinká oční linka.

Yachi přinesla sloupeček oblečení, který mu podala a poslaly ho za paraván v rohu místnosti.

Obsah sloupečku se mu vůbec nelíbil. Obsahoval poměrně krátký hedvábný vzorovaný župan, luxusní spodní prádlo a jeden pár sandálů geta. Tak málo, a přesto to stačí k tomu aby, mu to připomnělo, v jaké je situaci. Všechno navlékl na sebe a župan pojistil hedvábnou stuhou. V sandálech vycupital zpoza paravánu a nechal se upravit. Na tváře mu ještě nanesly lehce tvářenky, vysvětlily mu stručně jak se pohybovat na těch krpálech a vpustily dovnitř Tetsuroa.

Tetsurou ho sjel pohledem snad ze všech světových stran a obdivně zahvízdal. ,,Slušně jste se na něm vyřádily." Zhodnotil a děvčata se začervenala.

,,Tak pojď Malíčku, ještě tě zavedu do společné místnosti. Aby si se seznámil s ostatními." Hinata mávl na rozloučenou a zmizel za Tetsuroem ve dveřích.

...

,,Tak to vypadá, že se rozdělíme, Malíčku. Až budeš unavený zeptej se někoho, kde je pokoj číslo 10." Řekl Tetsurou a odporoučel se někam pryč. Hinata se otočil čelem do společenské místnosti a zatajil se mu dech.

Místnost byla rozlehlá a všechny vchody i východy do místnosti byly kryty záclonkami. V místnosti se nacházely půlkruhové sedačky potažené sametem, u kterých byly rozestavěné striptérské tyče. Celá místnost byla laděná do karmínové rudé a temně černé.

Hinata nevěděl kam dřív. Vlastně, vůbec nevěděl kam. Ani nechtěl vědět.

Po celé místnosti byli roztroušení chlapci v jeho věku v prakticky tom stejném jako on. Všichni měli geta, spodní prádlo a vzorované župany z hedvábí. Někteří byli se zákazníkem usazeni na sedačce, někteří se točili kolem tyče a někteří prostě jenom lenošili na sedačkách. A jeden, jeden mířil přímo k němu.

Krátké, od pohledu hebké, lehce vlnité vlasy v popelavé šedi mu lehce poskakovaly v rytmu jeho chůze. Veselé hnědošedé oči zvýrazněné tenkou černou linkou ho zdravily už zdálky a pod levým okem mu zela piha. Široký úsměv zkrášloval už tak pěkný obličej, který se lehce červenal a krk mu zdobil černý obojek.

,,Ahoj! Musíš tu být nový. Jsem Sugawara Kooshi, ale říkej mi Suga."

Ahoj Lidičky! Tak, konečně jsem dopsala tu čtvrtou kapitolu. Ano, vím, že už je to dlouho co naposledy vyšla kapitola. A ano, omlouvám se.

Každopádně, Moc bych vám chtěla poděkovat za 250 přečtení. Vlastně, už skoro 300 přečtení. Hrozně mě to překvapilo, protože jsem původně ani neměla v úmyslu dávat tuhle fanfikci na wattpad. Mělo to být jenom oživení  mé inspirace a odreagovaní od většího projektu, na kterém pracuji.

No, to je jedno. Chtěla jsem vás už jen upozornit, že asi nebudou vycházet kapitoly moc často (např. jedna kapitola za týden). Nastoupila jsem totiž do devátého ročníku a čekají mě přijímací zkoušky  a řekněme, že se hlásím na docela těžké školy. Takže doufám, že to chápete.

To by jsme měli... Doufám, že se vám nová kapitola líbila, zanechte vote a prosím prosím, napište mi nějaký pěkný komentář. Vážně mi to vykouzlí úsměv na tváři. A držte mi palečky se školou!

Miluju vás! Vaše Aya..

Ještě dodatek... Z nějakého důvodu mi nefunguje věnování.. Takže tuhle kapitolu věnuji who_is_Erik, který mi napsal krásný komentář, který mi zlepšil den a dokopal mě tuhle kapitolu dopsat. Děkuji.