..miror history..

Kapitola 1.

Vyšla sem ze školy. Dala si sluchátka do uší. Mnoho lidí si myslí,že něco poslouchám, ale mílí se. Já tím jen ztišuju zvuk a nepouštím si žádnou hudbu. Hudba mě nikdy neoslovovala. Všichni nadčeně tancujou a pohybujou se v jejím rytmu a já sedím v rohu, popíjím čaj a dívám se na jejich nechutně trapné pohyby. No a tak si kráčím ze školy se sluchátkama v uších, s batohem na zádech a s hlavou sklopenou k zemi. Nad čím přemýšlím ? Že by někdy někdo měl ten chodník vyčistit od těch blivajzů co tam jsou. Projdu kolem skupinky kluků. Všechny holky v mém věku-čili okolo 16-ti let, se zajímají jen o kluky. Já upřímě nechápu co na nich vidí. Jsou to jenom kluci. Nic extra. Přijdu k mému domu. Odemknu dveře a vejdu dovnitř. Přejdu do kuchyně a vezmu si toast se sýrem. Čeká ram na mě tak smutně už od rána,kdy jsem zaspala a nestihla ho sníst. Zakousnu se. Je docela tvrdej... Co už. Vyjdu schody do prvního patra. Vejdu do svého pokoje, hodím batoh na postel a sednu si za notebook. Sedím. V tichu. A zírám do černé obrazovky. Napadne mě,že bych ho asi měla zapnout. Jinak nebude fungovat... Radí mi můj vnitřní hlas. Aha zase chce bejt chytrej. Já vím že jsem divná... Nemusíte mi to říkat...věřte, že to slyším ze všech stran. Natáhnu ruku a zapnu noťas. Napíšu heslo, když vtom někdo zaklepe. Vymrštím se ze židle.

"Dále." říkám.

Dveře se pomalu otevřou a vykoukne na mě neučesaná hlav mého staršího bratra.

"Co chceš ?" zeptám se.

"Nic, jen se ujistit, že si to ty." zašklebí se.

"A kdo by to měl být ?" vyštěknu.

"Já nevím...třeba mimozemšťani ?" super, odpovídá otázkou na otázku.

"Tak asi nic... A teď vypadni." řeknu.

Zamračí se a odejde. No na to že sr jmenuje Michal... To je takové... Chytře to vyzní,ale můj bratr je naprostý blb.

Sednu si k noťasu a zase do něj zírám. Tentokrát ovšem do rozsvícené obrazovky. Co jsem to chtěla ? Myslím že angličtinu. Řekne vnitřní hlas. Aha jo vlastně. Ach jo, ty si tak divná.

Moc mi to neulehčuješ víš ? Vedu rozhovor se svým já.
Já ? Já přece za noc nemůžu. To všechno ty

Jenže ty si já. A když jsem divná já, tak i ty.
Na tom něco bude...

No vidiš říkám to celej život.
Stejně si divná.

Proč zase ?
Říkalas že já jsem ty. Takže si povídáš sama ze sebou.

Mmm... Hele nech mě, musím se šprtat.
Ale já nemůžu být ticho, protože ty si semnou povídáš.

Z mého rozhovoru mě vyrušilo další zaklepání.

"Všichni umřeli !" zařvala jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo.

Do dveří vešla mamka.

"Jen ti chci připomenout,že zítra jdeš na kontrolu..." řekla a usmála se.

"Aha...jo díky." řekla jsem a úsměv ji oplatila. Mamka je jediný člověk, na kterého se umím usmívat doopravdy.

"Tak na to nezapomeň..." dodala ještě a odešla z pokoje.
Jakou kontrolu ?

Na chronický zánět ledvin.
Jo to je to na co chcípla tvoje babi ?

Hele drž už hubu...
Tak fajn...

Zatřepala jsem hlavou a konečně se začala učit. Asi v pět hodin mě to přestalo bavit a tak jsem sebrala kabelku,mobil a ucpávky (tak většinou říkám slichátkům) a vydala se do knihovny. Knihovna je krásné místo. Nikdo nemluví a nehraje tu hudba.

Dorazila jsem na místo. Jmenuje se to tu Little classroom. Nechápu ten název,ale knížky maj dobrý. Knihovnice mě už skvěle zná.

"Ahoj Anett." poudravila mne sotva jsem přišla.

"Dobrý den." řekla jsem.

"Mám pro tebe super knížku." řekla nadšeně a něco vytahovala ze skříně.

"Ohh..vážně ?" když mi paní Hiidová doporučuje nějakou knížku,vetšinou je to katastrofa... A to doslova.

"Můžeš zjistit podrobně svou minulost !" říkala a rozjařeně mi podávala modrou knihu.

"Aha tak to si ráda přečtu...'' udělala jsem falešný úsměv. Paní Hiidová na mě nedočkavě zírala. Asi čekala že budu skákat radostí a hned poběžím domů si to přečíst.

"Tak já půjdu domů a hned si to přečtu." řekla jsem s předstíraným nadšením v hlase.

"Tak skvěle !" vykřikla.

Vzala jsem si knihu do kabelky a odešla. Ach bože co to bude za kravinu...