Help from hell [L.S.]. ~POZASTAVENO~

1. Pan Styles

Harry

Pracuji jako sociální pracovník a tudíž je mojí prací kontrolovat rodiny, které nemohou svým dětem dát pořádnou péči, ať už kvůli nedostatku financí, či kvůli jiným problémům.

Mám na starost asi pět rodin, z nichž jedna je velmi problémová a to rodina Tomlinsonů.

V této rodině je největší problém alkohol. Na něm je závislá jak matka, tak otec. Nejvíc tím však trpí jejich patnáctiletý syn Louis. Jelikož je právě ve věku, ve kterém člověk nejvíce dospívá a mění se mu pohled na svět, je Louis velmi uzavřený a bojácný.
I když bychom hrozně moc chtěli Louisovi pomoci, nemáme jak. Máme moc málo důkazů na obvinění jeho rodičů.

Snad jediný člověk, kterému věří je jeho babička, která je na tom, ale dost špatně. Má rakovinu v tom nejhorším stádiu a teď už má jen pár posledních měsíců života. A právě toho se nejvíce bojím, co se stane až Louisova babička opustí tento svět? S největší pravděpodobností se Lou psychicky zhroutí, pomohlo by mu jedině, mít ještě nějakého člověka, kterému by věřil a právě o to se chci já pokusit.

Louis

Ráno mi jako vždy zazvoní budík, který mě ale nebudí ze spánku. Je to možná docela směšné, ale já se v tomto domě bojím spát. Moji rodiče jsou schopní všeho, když jsou zrovna pod vlivem. Jednou se mi stalo, že jsem měl zamknuté dveře a oni se i přesto dostali do mého pokoje. Od té doby jsem radši pořád ve střehu a dávám si pozor.

Vstávání v tomto domě už je docela obyčejná a nudná rutinna. Převléknu se do oblečení, které jsem měl minulý den, poté si vezmu batoh s již předem nachystanými věcmi a vyskočím oknem z pokoje. Mám štěstí, že jsem v prvním patře, nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdybych skákal například ze třetího.

Seskočím do keřů, kde už mám takový ďolík od toho, jak tam skáču. Docela se divím, že si toho ani jeden z rodičů nevšiml, no můžu být rád, jinak bych zase skončil zbitý a moje psychika by na tom byla ještě hůř než je teď, jestli to vůbec ještě jde.

Zapojím si sluchátka do mobilu a strčím si je do uší. Právě mi hraje píseň Good years od Zayna Malika, miluju jeho tvorbu, je tak talentovaný narozdíl ode mně.

Dojdu na autobusovou zastávku. Musím čekat ještě docela dlouho, ale lepší než být v tom prokletém baráku. Už jsem zmiňoval jak moc nenávidím hodně lidí na jednom místě? Ne, tak to říkám teď, jízda autobusem, či nakupování v obchodě je pro mě noční můrou, vždy musím mít vedle sebe volné místo a i tak je pro mě vysvobození, když můžu vyjít z toho vydýchaného vzduchu.

Vycházím jako poslední, představa toho, že bych se měl tlačit s lidmi o to, kdo se dřív dostane ven, je více než děsivá.

Přehodím si batoh přes rameno a pomalými kroky si to mířím ke škole. Vejdu rovnou do školy, přezuji se, vezmu si učení a jdu si sednout do třídy.

Vždy jsem radši ve třídě mezi prvními, abych pak nemusel být na chodbě s tolika lidmi. Mezitím než zazvoní si radši jen tak čmářu do svého bloku.

Když vejde učitelka, všichni povstanou až na mě, na začátku to učitelé pořád řešili, ale teď už si na to zvykli a ignorují mě, v podstatě mě už vůbec nevyvolávají a nemluví na mě. Já si ale nemám na co stěžovat, takhle mi to vážně vyhovuje a já mám aspoň čas přemýšlet.

Když zazvoní počkám až všichni odejdou a poté se přesunu ke své skříňce. Přestávky jsou to nejhorší. Všude na chodbě je spoustu lidí, co se na sebe tlačí a pořád někam pospíchají. Nechápu kam tak utíkají, však učitelé jim neutečou, všichni co zde učí vypadají jakoby byli už snad dvakrát po smrti a i tak vypadají jejich učební metody, prostě hrůza.

Dám si kapuci přes hlavu a vydám se mezi všechny ty lidi. Rychle si vyměním učebnice a opět se přesunu do třídy. Takhle to vypadá snad po všechny hodiny a poté už zvoní na oběd, no a jelikož já na obědy nechodím, protože to jsou přece zbytečně výdaje navíc. Přezuji se a vydám se směr park.

Je to už můj každodenní zvyk, strávím tady aspoň hodinu, ať už tím, že kreslím, poslouchám písničky, či se jen kochám okolní přírodou.

Najednou mi zavibruje mobil, který mi oznamuje, že mám novou zprávu. Buď operátor, nebo rodiče, nikdo jiný mi nepíše. Zapnu ho tedy a zjistím, že je to zpráva od matky, ve které mi oznamuje, že se mám co nejdřív vrátit domů, protože k nám má dnes přijít ten chlap ze sociálky. Myslím, že se jmenuje Styles. Bude mu maximálně, tak kolem dvaceti pěti lety, je docela i pohledný, což o to, ale kdo by chtěl takovou nicku, jako jsem já? Správně, nikdo, vůbec nikdo.

Otráveně se tedy zvednu a vydám se na cestu domů, ale jelikož jsem super nemehlo, musím do někoho narazit a to tak, že mu vyrazím nějaké papíry z ruk.

"J-já moc se omlouvám, nedával jsem pozor" Kuňknu tiše s pohledem upřeným na špičky svých bot, které se teď zdají být, více než zajímavé.

"To je v pořádku chlapče" Řekne někdo docela hlubokým a chraplavým hlasem, překvapeně vzhlédnu, protože mi ten hlas někoho připomíná.

"Pane Stylesi, já vážně se vám noc omlouvám" Vysypu rychle že sebe další omluvu.

"Vždyť jsem říkal, že je to v pořádku Louisi, co tady vůbec děláš?" Otáže se mě zvědavým hlasem.

"No víte, právě jsem na cestě domů, protože mi psala máma, že zase přijdete" Řeknu nervózně a radši se na něj ani nekoukám.

"Tak to bychom mohli jít spolu, ne?" Řekne Styles až moc přehnaně šťastným hlasem.

"Uh, no dobře" Uvolím, ne moc nadšeně a rozejdu se směrem, k našemu domu, je mi jedno, jestli jde Styles za mnou, to on chtěl se mnou jít, tak ať jde.

Celou cestu do mě valí samý kecy, o tom jak se mi daří, co škola atd. Úspěšné ho ignoruju a takhle dojdeme až k nám. Jelikož nemám klíče, jsme nuceni zazvonit, hned po doznění zvonku se rozletí dveře a v nich stojí matka s otcem, kteří se tváří jako kdyby vyhráli cenu nejlepší rodiče roku.

"Dobrý den, pane Stylesi dáte si kávu?" Zeptám se ho matka až moc milým hlasem.

"A co ty Lou, jak bylo ve škole?" Zeptá se mě jako správná matka a jelikož nechci skončit zmlácený, odpovím jí na to,jako slušně vychovaný syn.

Styles si sedne ke stole a otevře si nějaké papíry. "Tak bychom se do toho mohli pustit, ne?"

Tak, první kapitola je venku. Co na ní říkáte? Já jsem s tím zatím docela spokojená.

All the love                                 E