Help from hell [L.S.]. ~POZASTAVENO~

2. Začalo to...

Harry

"Mám tady nějaké otázky, na které se vás budu ptát, poté musím ještě skontrolovat v jakém stavu je dům a to bude vše." Řeknu klidně a zkoumám reakci těch dvou. Nevykazují vůbec žádné známky nervozity, či podráždění.

Louis strnule sedí, se sklopenou hlavou a kouká na svoje nohy. Je mi ho moc líto a rád bych mu pomohl, ale nemůžu, jedině že bych nějak usvědčil jeho rodiče, z toho co dělají.

"No a ke konci bych ještě potřeboval mluvit jenom s Louisem, pokud by vám to nevadilo?" Vzpomenu si a rychle dodám."

"Ale jistě pane Stylesi, Lou vám určitě na všechno rád odpoví, viď Lou?"

Jde vidět jak se přemáha, aby byla takto milá, její úsměv je tak falešný až to bolí, no nicméně jestli chci Louisovi nějak pomoci, musím přistoupit na její hru.

Louis

"Tak tedy paní Tomlinson, chtěl bych se vás zeptat, jak jste na tom s penězi? Chodíte do nějakého zaměstnání, či máte rodinné dědictví? Jestli máte dostatek financí na to, abyste se mohla starat o Louise?" Jakože nechci nic říkat, ale Styles se s tím nemaže, myslím, že matka je zprvu taky docela zaskočená, ale poté už se vrátí do své role 'matka roku' a v klidu mu na vše odpovídá.

"No takže peněz bych řekla máme dost, já i manžel jsme zaměstnaní a vyděláváme docela slušné peníze, takže si myslím, že Louis má dostatek péče."

Hleděl jsem na ní, jak kdybych právě objevil Ameriku, ta si to snad někam napsala a pak se to učila nazpaměť, ne? Vypadalo to, že i Styles je docela překvapený z toho jak rychle zareagovala.

"Dobře paní Tomlinson, tak ještě bych se rád podíval po vašem domě, abych zjistil, zda je všechno, tak jak má být."

"Jistě, budete potřebovat s něčím pomoct, nebo to zvládnete sám?"

"No myslím, že to všechno zvládnu, kdybych potřeboval pomoct, zavolám si Louise." Řekne a usměje se. Wau. Nikdy mi nedošlo jak pěkný úsměv má, hlavně ty jeho ďolíčky.

Styles se zvedl ze židle a přesunul se do obýváku, my jsme zatím zůstali v kuchyni, věděl jsem, že na mě matka hned spustí o tom, co mám a nemám dělat.

"Takže Lewisi, teď mě poslouchej, jestli se ten chlap něco dozví, tak si mě nepřej a věř mi, že to bude klidně i horší než posledně."

Trošku na mě zvedne hlas, ale jen tak, aby to Styles neslyšel. Ví moc dobře, že teď už se neodvážím udělat vůbec nic.

Mezitím dojde Styles s tím, že je všechno v úplném pořádku a, že si potřebuje ještě promluvit se mnou.

"Tak Louisi myslím, že ideální by bylo, kdybychom se přesunuli k tobě do pokoje, tam máš přeci jenom svoji osobních zónu a cítíš se tam dobře."

Po jeho slovech se podívám na matku, která už je docela naštvaná, ale snaží se pořád vypadat mile.

"Určitě Lou, tak co kdybys ukázal panu Stylesovi kde máš pokoj a mohli byste si popovídat."

"J-jo jasně" Vykoktám ze sebe, když vidím její vražedný pohled.

"Tak tedy pojďte"

Řeknu už pevně a vyjdeme spolu schody, které vedou do mého pokoje. Jediný zvuk, který jde slyšet je skřípot starých schodů po kterých se jde do prvního patra.

Otevřu dveře od pokoje a koukne se za sebe, kde je Styles, zjistím, že je jen jeden krok za mnou. Odstoupím ode dveří a nechám ho projít, za ním vstoupím i já a zavřu dveře.

"Posaďte se kam chcete." Mluvím pořád hodně potichu a to kvůli tomu strachu z cizích lidí, sice Stylese už trochu znám, ale pořád je to pro mě cizí člověk.

Já se posadím na postel a dám si nohy pod bradu, tak abych se mohl opřít bradou, nějak teď vůbec neřeším zda je to etické, či neetické, prostě je to pohodlné a to je hlavní.

Kouknu na Stylese a zjistím, že mě pozoruje, z jeho pohledu mi přejede mráz po zádech, jeho pohled je přesně takový, jako když dravec pozoruje svoji kořist, abych pravdu řekl není mi to vůbec příjemné, ale jsem až moc velký stydlín, na to abych mu řekl, ať začne.

Zírá na mě ještě docela dlouho, ale poté jakoby se probral z nějakého tranzu a opatrně promluví, asi abych se ho nelekl, či co.

"Tak Louisi, normálně si s tebou popovídám, neboj se mi říct věci, tak jak jsou, nemusíš se ničeho ani nikoho bát, já ti chci pomoct a navíc jestli si myslíš, že věřím tvé matce všechny ty kecy, tak jsi na omylu, moc dobře znám pravdu."

Překvapeně na něj pohlédnu.

"J-já v-vůbec nevím o čem to mluvíte" Odpovím mu rozklepaně.

Super Tomlinsone, takhle si určitě ničeho nevšimne, aspoň jednou zkus přemýšlet, než něco vypustíš z huby!!

"Louisi, oba víme, o čem mluvím, vážně se nemáš čeho bát, když mi to všechno řekneš, můžu ti pomoct." Pořád na mě naléhá a já už to nevydržím.

"Tak, tak teda dobře, ale půjdeme ven, nechci, aby nás matka nedej bože poslouchala." Svolím tedy a jen doufám, že to vážně k něčemu bude.

"Tak tedy jdeme." Řekne Styles moc energický a vyskočí ze židle, která málem spadne. Já se zvednu z postele a opatrně jdu za ním ze schodů, dojdeme do kuchyně, kde už netrpělivě čekají rodiče.

"Ještě bych vás chtěl požádat o jednu věc, chtěl bych si promluvit s Louisem někde venku, přeci jenom je tam hezké počasí, bude více uvolněný a tak." Řekne troufale Styles.

Zvědavě a zároveň vystrašeně pozoruji rodiče, doufajíc, že budu moci jít.

"Tak tedy dobrá, ale kdyby se cokoliv dělo, tak mi zavolejte." Svolí nakonec matka, z čehož jsem hodně překvapený a moje pusa je asi až u jádra země.

Styles se rozejde ke dveřím a já se vydám za ním, tam se obujeme a vyjdeme ven.

Přesuneme se do parku, kde se posadíme na trávu mezi květiny, Styles se nadechne a začne.

"Tak tedy Louisi, řekneš mi to všechno?"

"No víte já bych rád, ale bojím se toho co bude potom, kde pak budu bydlet a jestli půjdu do děcáku, jak tam budu vycházet s ostatními, protože se bojím nových lidí a hodně lidí na jednom místě." Řeknu na jeden nádech a opatrně se na něj podívám.

Vidím v jeho obličeji soucit a lítost, ale to mi vážně nepomůže.

"Lou, nemáš se čeho bát, chápu tvoje obavy, ale uvidíš, že to všechno bude lepší než to co prožíváš teď."

Řekne opatrně a zadívá se na moje zápěstí, jakoby věděl o těch jizvách, které se skrývají, pod rukávy mé mikiny.

Povzdechnu si, stejně už nemám co ztratit.

"Začalo to, když mi bylo čerstvě třináct..."

Tak, druhá kapitola je venku, co na to zatím říkáte?

All the love                                  E