Hvězda jménem Hazel Grace.

Něco jako předmluva

 Od konce knihy mě zajímalo, jak Hazel zvládá svůj nelehký život. Zajímalo mě její pokračování a proto je tohle jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla jej napsat. 
Omlouvám se, absolutně se nechci srovnávat s Johnem Greenem, nebo něco na ten způsob. A jestli jsem pokračováním v jeho práci něoho naštvala, tak se ještě jenou omlouvám. Vlastně se tomu tak nedá ani říkat, jen si prostě vymýšlím život mladé Hazel tak, jak ho vidím já:)

   Asi rok po Augustově smrti jsem stále na živu. Teda aspoň přežívám. Můj život se vrátil zpět do starých kolejí mého dřívějšího já. Máma už nesoudí, že mám depresi, protože si toho je už stoprocentně vědoma. Tak jako to vím i já. 

Všechno je to hrozně komplikované. Po mé zdravotní stránce se nic nezhoršilo, takže můžu říct, že je mi stále lépe a lépe. Po mé psychické stránce tomu tak bohužel není... V mém srdci po Augustovi zůstalo už jen prázdné místo. Nemá ho kdo zaplnit. Počat.. vždyť já ani nechci, aby někdo zaplňoval místo po Augustu Watersovi.

Jedinou útěchou v mém ke konci směřujícím, nudném životě je Isaac. Bývalý njlepší kamarád Gusse. Z Augustovy smrti se vzchopil daleko rychleji než já. A teď, dá-li se to tak říct žije svůj život naplno. K dokonalosti mu chybí už jen oči, jak sám říká. A právě on, společně s mými rodiči, mi pomáha snad ve všem. 

Nikoho jiného kromě Isaaca a rodičů už nemám. Nemám už Augusta, který mi tolik chybí. A kterého jsem tolik milovala. Doufám, že se má v nebi dobře. Teda myslím. Kde jinde by měl člověk jako August být než v nebi? Jestli se do nebe nedostane on, tak už nikdo. Snad mi tam hlídá místo a zatím tu na mě dává pozor. A taky myslím, že pokud tam někde opravdu  je, tak určitě hraje videohry.

Zavrtím se v židli a zaměřím se na oblíbenou část mé knihy.  'Kyslíková bomba' momentálně funguje tak, jak má a proto nemusím mého drahého kamaráda, kvůli kterému dýchám (a to doslova), nijak zvlášť kontrolovat nebo přepínat. Ale všichni víme, že kamarád 'kyslíková bomba' se mou nebude navždy tak, jako mé nemocné plíce.

"Hazel," Přišla ke mě má usměvavá a vždy chápající maminka. Je to ten nejsilnější člověk na světě. Opravdu nikoho s věčí vytrvalostí a soucitem neznám. A já tuhle osobu mám nadevše ráda. Pohladila mě pozádech a přisedla si ke mě na mou neustalnou postel. 

"Zlatíčko, měla by ses jít nachvíli projít ven. To věčné vysedávání doma ti moc neprospívá." Prohlédla si mě zkroušeně maminka. Rázem byl její úsměv pryč. 
Smutně jsem k ní pozvedla hlavu. Nerafa jsem maminku iděla takhle smutnou. Vždycky mě to trápilo. Trápilo mě, že ji trápím já.

"Tak mě s tatínkem napadlo," odmlčela se, "žebychom ti mohli k narozeninám pořídit psa." Pokusila se odlehčit situaci úsměvem

"Ne mami. Nechci psa. Je mi skoro osmnáct. Co bych si já počala se psem prosímtě?" Odpověděla jsem trošku roztržitě. Má odpověď ji očividně dost zaskočila.
"Ale Hazel...potřebuješ nějaké kamarád..."
"Mami. Já mám Isaaca, jestli sis to ještě neuvědomila, jiné kamarády nepotřebuju. A Ani nechci. Isaac se mnou po smrti Augusta zůstal a i zůstane!" Cítila jsem, že se mi zvýšuje frekvence mého hlasu.  "Co se stane se psem, až umřu? Až tu nebudu? Mami... vždyť nevíme, kdy i na mě příjde čas." Teď už  jsem doopravdy křičela a tekly mi slzy. Řvala jsem tak moc, že mi i BiPap oznamoval ať si další hlasité slovo pořádně rozmyslím, mohlo by to totiž být poslední slovo, co se z úst Hazel Grace kdy ozve.

Maminku ta slova hodně zabolela. Podívala se na mě smutným pohledem a i když nic neříkala, věděla, že mám pravdu.
"Hazel.." objala mě pevně kolem ramen.
"Ne mami," odsula jsem se od ní kousek dál, abych se uklidnila.  "Ty víš, že to dřív nebo později prostě příjde. Víme to všichni. Ví to Isaac, ví to táta a víš to i ty." 
Podívala se na mě ustaraným pohledem. Takovým tím rodčovským ustaraným pohledem, který moc dobře znám. Utřela mi slzu stékající po mé tváři a na chvíli se zálo, že se jí do oči hrnou slzy. Avšak najednou  se  vzpřímila. "Ne Hazel, jdeme koupit psa." 
Protočila jsem oči vsloup a znovu jsem se abořila do mé nejoblíbenější knížky - Císařský neduh.

Omlouvám se, že je tento díl tak krátký. Je to v podstatě jen úvod. Doufám, že se vám aspoň trošku vude líbit:) Taky mi prosím dejte vědět, jestli má cenu psát a pokračování a jestli to vůbec někdo bude číst. :)