Stojím tu už celá staletí [CZ]

Stojím tu už celá staletí.

Jsem ten, který vyrostl jako každý jiný před lety. Před tolika lety. Viděl jsem vyrůstat i umírat děvčata i chlapce, a přesto jim nemohl nic říci. Viděl jsem velké války, kdy poslední panovníci padli a jejich synové už nenastoupili na trůn. Tažení obřích vojsk čítajících i třicet tisíc hlav a zanechávajíc za sebou pustou a ohněm spálenou poušť.

Jako malý klíček, vyrostl jsem v hrstce hlíny, jsem se dostal do rukou mladé slečny Kateřinky. Byla to ta nejkrásnější bytost, jakou kdy svět spatřil. Vzala mě z toho zapomenutého místa, kam ani kapka vláhy nedopadla a paprsek světla nedosvitl. Zasadila mě na místo, kde stojím do dnes. Na zahradu, na jaře rozkvetlou v barvách a vůněmi růží prosycené. Nabíral jsem sílu. Každý rok se Kateřince chlubil svými květy a rostl k nebesům, stále výš.

Ano, tak krásné. Byly to vážně krásné časy, ale i zlé. Stále, jako každý strom, jsem byl svědkem něčeho hrozného. Lidé tomu říkají smrt. Kateřinka každý den chodila mě navštěvovat a já v beznaději sledoval, jak se její tvář stává vrásčitější a unavenější. Stále jsem kvetl. Kvetl jsem pro ni, abych viděl její úsměv.

Teď, stojím tu už celá staletí, ale síly mi docházejí. Přežil jsem sucha a horka, potopy i blesky. Krvácel jsem v místě, kde se sekera dotkla mého boku. Nyní, pohltit se nechám smrtí , protože lidé ubližují světu. Dýchat mi přes smog nejde. Jedy na kořeny mi lijí. Umírám, já to vím. Už tři sta let pozoruji tu zhoubu. Listy nemám a už nikdy nepokvetu.