Almost Lover H.S. CZ - BOOK 1

Chapter 1: This is what I was born to do

- Ava's POV -

"Pět minut!"

Překvapeně upustím noty, když pořadatel náhle zakřičí přes dveře.

Pohlédnu do zrcadla přes svůj toaletní stolek. Dívám se na sebe. Jsem si docela jistá, že dostanu panický záchvat. Bezmyšlenkovitě zatahám za své dlouhé, světle hnědé vlasy, původně jemné a kudrnaté, teď však rovné. Nejsem schopná zastavit třesení mých rukou a všechny mé noty spadnou na podlahu.

"No tak, Avo, seber se." Řeknu si nahlas. Jako by to pomohlo. Položím si hlavu mezi kolena, modlíc se, aby to zmírnilo můj nevyrovnaný dech nebo jako kouzlem přeneslo pryč.

"Můj bože, Avo, znova ne!" Ani jsem neslyšela svou nejlepší kamarádku vejít do místnosti.

Snažím se popadnou dech, ale bez úspěchu. Tohle vystoupení se neděje. "Poppy, já nemůžu! Mám 3 minuty, než půjdu na pódium a jsem si celkem jistá, že během následujících 2 minut omdlím!" Konečně vyplivnu s hlavou stále mezi koleny.

"Seber se, Avo! Budeš eso. Vždycky tohle děláš zrovna před vystoupením. A vždy se ti to podaří zvládnout, dostat svojí prdel na pódium a udělat to nádherně! Budeš v pohodě, jsi ten nejtalentovanější člověk, kterého znám, kromě mě samozřejmě."

"Haha, Poppy!" Řeknu sarkasticky. Znova se ohnu a začnu sbírat noty rozházené kolem mě. "Ugh! Kéž by tady byl nějaký způsob, jakým bych mohla své písničky zviditelnit, aniž bych je musela sama zpívat!"

"Avo, máš krásný hlas. Vím, že nesnášíš zpívání před lidmi, ale musíš. Tvé psaní je skvělé, musíš se o něj podělit se světem! Jen se soustřeď na slova a zapomeň na všechno ostatní. Jednou nějaký člověk uslyší tvoji hudbu a tohle všechno za to stojí."

"Máš pravdu, Poppy. Prostě se potřebuju soustředit. Soustředit na hudbu. Na ničem jiném nezáleží."

Neúspěšně uklidňuju samu sebe, ale přinutím se k úsměvu. "Jednou bude tohle všechno za to stát."

"Přesně. Teď mi dovol ti upravit vlasy. Nevypadáš, že jsi ve své kůži."

"Nevím, co bych bez tebe dělala, Poppy."

"No, právě teď bys pravděpodobně zamířila se svou prdelí zpátky do státu tak rychle, jak jen můžeš."

"To by se toho muselo stát mnohem víc, aby mě to kdy dostalo zpátky do států, věř mi." Podívám se zpátky do zrcadla, když se mi Poppy snaží upravit vlasy. Vážně jsem byla ráda, že jsem jí našla, když jsem se stěhovala do Londýna. Ačkoliv jsem se nemohla dočkat, až vypadnu ze států a svůj starý život nechala za sebou, pořád jsem se v podstatě bála začít svůj život od znova. Ale Poppy mi zachránila život. Okamžitě jsme to zahodili a o něco později se staly spolubydlícími. Opravdu mi pomohla zapomenout na všechny špatné vzpomínky, které jsem zažila.

Poppy se podívá na svou práci, posune si brýle na nosu a zastrčí si své dlouhé blond vlasy za uši. "Tohle! Mnohem lepší! Vypadáš senzačně a teď odsud padej!"

Když jemně, ale energicky strčím do dveří, několikrát se zhluboka nadechnu. Vyjdu ze šatny a jdu dolů chodbou, která vede k pódiu. Soustřeď se, Avo, jen se soustřeď. Zvládneš to. Za chvíli bude konec.

Dojdu k pódiu a uvidím svůj klavír. Pódium vypadá hrozně prázdně jenom s mým jedním nástrojem. Doufám, že nebudou diváci zklamaní. Nejsem jako ty skupiny, co tady hrají. Bože, myslím, že to nezvládnu!

Neuvědomuju si, že je Poppy přímo za mnou, dokud mě doslova nevystrčí na jeviště. Slyším trochu smíchu z publika. Skvěle, už vypadám jako blázen. No, už tady není žádná cesta zpět.

Přejdu ke klavíru, mé zuby se doslova drkotají a mé ruce se třesou jako šílené. Sednu si na židli u klavíru a promluvím do mikrofonu. Najednou zapomenu, co jsem si nacvičovala, že řeknu. Bože...

"J-jsem Ava McCain. Zazpívám p-píseň, kterou jsem napsala. Jmenuje se Everybody Hurts."

Ještě jednou se zhluboka nadechnu a umístím prsty na klavír. Zrovna, když se mé prsty dotknou kláves, všechna moje nervozita zmizí. Tohle je to, k čemu jsem se narodila.

1. díl je tady! :) Pokud vás tento příběh zaujal, dejte VOTES a COMMENTS :)

*Misch*