nevyznám se ve stránkách tvé knihy
v úsměvech
v pohledech které na mě házíš
ve hrách co hraješ
a když si dáš
trávu
vídám tě v palácích lásky
a rozumím ti
dýcháš na okno
skleněného zámku
a v té mlze
píšeš poezii ve svém smyšleném jazyce
a směješ se mé nechápavosti
otočíš se
odejdeš za doprovodu klapajících střevíců
až podlahu ničíš
rozbíjíš náš malý svět
protože si žiješ ve svém vlastním
