Dark World [One Direction]

13.

,,Nevím proč, ale připadal mi strašně povědomej. Jako bych ho znala." řekla jsem, když odjela sanitka spolu s vážně raněným mužem, který naštěstí neměl nic s páteří, takže jsme mu zachránili život a s největší pravděpodobností se z toho dokáže vysekat.

,,Nevím, jestli to je pravděpodobný." zavrtěl hlavou Liam. ,,Proč by ne?" zeptal se Niall. ,,Nialle, byla by hodně velká náhoda, kdyby ho znala." přesvědčoval ho Liam.

,,Co kdybyste se přestali hádat a šli s náma do toho klubu? Potřebujem ze sebe spláchnout ten zážitek..." řekl Louis. Já šla k němu. ,,Souhlasím." řekla jsem a rozešla se směrem ke klubu.

Chvíli po nehodě jsem byla v šoku. Klukům taky nebylo moc dobře, ale rozhodně líp, než mně.  Zakázala jsem si na tu věc myslet a rozhodla si zbytek dneška nějak užít, po případě oslavit záchranu lidského života. A tak jsme šli do klubu...

Tam bylo celkem dost lidí, ale dalo se to zvládnout. Všude duněla hlasitá hudba a basy a na každém kroku byl člověk. Našli jsme se jeden odlehlejší kout a objednali si pití.

Netrvalo dlouho a všichni jsme už dávno přestali vnímat starosti. Mysleli jsme jen a jen pozitivně.

Já však příliš nepila. Ne tolik, abych přestala mít kontrolu nad svými činy. Pořád jsem musela myslet na toho muže. Je možné, že už ho někdy viděla?

,,Lexie! Já ti jednou ukážu! Porazím tě ve sprintu i v driftu!" řekl přiopile Harry a pak se začal smát.

,,Klidni hormon, Stylesi." sykl Liam. Taky se pravděpodobně rozhodl nepít tolik, jako ostatní. Nechápu to. Mezi Liamem a Harrym jsou pořád jakési spory. Co to má být? Hrajou si na válku jako nějaké malé děti?

,,Musím na vzduch." řekla jsem a zvedla se. ,,Sama." dodala jsem, když se začal zvedat i Liam. Přikývl.

Vyšla jsem z klubu a nadechla se čerstvého vzduchu. Nevím, jestli to bylo tím alkoholem, ale před očima se mi furt míhala ta scéna narážejícího auta a pak i zraněný muž a výbuch. Motala se mi hlava.

,,Jste v pořádku?" zaslechla jsem vedle sebe hlas, když jsem se svezla podél budovy na zem a složila hlavu do dlaní.

Vzhlédla jsem a v mém zorném poli se objevila černovlasá dívka. Její vlasy byly zkroucené do divokých kudrlin, její oči byly tmavě hnědé a její výraz mi připomínal divokou, kočkovitou šelmu. ,,Ano." zalhala jsem.

,,No, dobře. Budu předstírat, že ti věřím." zamumlala dívka s úsměvem.

,,Kathrin?" ozval se Niallův překvapený hlas. Dívka sebou trhla a podívala se na blonďáčka. Co ten tu dělá? Říkala jsem, že chci být sama. ,,P-páni..." zakoktal Niall a nervózně si rukou prohrábl vlasy.

,,Ahoj, Nialle." řekla již zmiňovaná Kathrin. ,,Co tady děláš? Nemáš být v Long Beach?" zeptala se.

Niall se zamračil a ošil se. ,,No... Jo. Ale mám tady práci." vysvětlil.

Kathrin se ironicky zasmála. ,,Jak jinak." řekla. V jejích očích byla bolest.

,,Rádi tě zase vidíme, Kath." objevili se i ostatní členové naší party. ,,Fakt? Já vás ani moc ne." odpověděla. ,,Ale děkuju. A teď už můžu zase jít." dodala a obešla nás. ,,Kathrin!" křikl Niall a hnal se za ní. Nakonec se ztratili v útrobách klubu. Co to je dneska sakra za den? Kolik se toho dnes ještě stane?

,,Tak šup. Jdeme spát." řekl Liam a vzal mě do náruče. Přitulila jsem se k jeho tělu a přestala vše řešit. Zavřela jsem oči..

****

Když jsem se vzbudila, chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, kde jsem. Byla jsem v hotelu. Liam ještě spokojeně oddychoval. Aby ne. Kdo by taky byl kromě mě vzhůru v půl šesté ráno?

Vstala jsem a vklouzla do koupelny. Potichu jsem provedla ranní hygienu a oblékla jsem se. Vylezla jsem z koupelny a popadla kabelku a klíčky od auta. Ještě jsem dala Liamovi polibek na tvář a už jsem utíkala po hotelové chodbě k autům.

Můj cíl byl jasný. Nemocnice. Rozhodla jsem se za každou cenu zjistit, kdo byl ten povědomý muž.

Nemocnice byla jako každá jiná. Bílé stěny a známy nemocniční pach. Doktoři a sestřičky v bílém, na křeslech v čekárně u recepce spali lidé.

,,Dobrý den. Mohu vám pomoci?" zeptala se recepční. ,,Ano. Včera večer sem přivezli muže s vážnými zraněními po autonehodě." řekla jsem. ,,Ano, jistě. Co s ním?" usmála se. ,,Jak je na tom?" zeptala jsem se. ,,Promiňte, ale to vám nemohu říci, pokud nejste rodinný příslušník." odpověděla s lítostí.

Ale já to musím zjistit! ,,Jsem jeho... Sestra!" vymyslela jsem si.

Ale v tom mi najednou proletěla hlavou myšlenka. Nebo vzpomínka?

,,Nemůžu tu zůstat. Pochop, Lexie! Tohle není můj svět. Můj je jinde. Nepatřím sem." jeho modré oči koukaly do těch mých. ,,Proč mě opouštíš? Co mám bez tebe dělat, Andrew? Jsi můj bratr a jakmile mi je osmnáct, mizíš odsud?!" řekla jsem a cítila horké slzy stékající po mých tvářích. ,,Ty to zvládneš, Alex. Jsi jako já. Miluju tě, sestřičko. Ale takhle to bude nejlepší. Opatruj se." objal mě. Jeho poslední dotek, poslední pohled, poslední ohlédnutí...

Já jsem opravdu jeho sestra! Nepoznala jsem ho, protože výrazně zmužněl. A také mu dost ztmavly vlasy.

,,Stav pana Cantvilla je již stabilizován. Leží na jipce." přikývla jsem a oddychla si. Tak je to skutečně můj bráška Andrew! ,,Můžu ho vidět?" zeptala jsem se. ,,Dnes ne, slečno. Stejně bude pořád spát. Přijďte zítra." 

Odloudala jsem se tedy zpět do auta. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj bratr, kterého jsem neviděla přes dva roky a půl...

****

Mířila jsem do hotelu, když mě zaujala osoba osvětlená vycházejícím sluncem, která seděla na lavičce a zírala před sebe.

Došla jsem k ní a sedla si vedle ní. ,,Co ty tady?" zeptala jsem se a upřela pohled na Harryho tvář. ,,Co by?" zeptal se s povzdychnutím. ,,Stalo se něco?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou a prohrábl si vlasy. ,,Nevěřím ti, Harry." řekla jsem. ,,Hele! Co kdybys mě nechala, hm?" řekl a odskočil, jako bych přenášela nějakou smrtelnou nemoc.

,,Neodháněj mě od sebe, Harry prosím! Chci si promluvit." žadonila jsem. ,,Já... Nemám zájem!" řekl tvrdě. Pak se prostě otočil a odešel pryč.

Co to mělo být? Asi ni bude trvat ještě pěknou dobu, než ho pochopím. Je to složitá osobnost, to vím. Jen jsem netušila, že tolik...
--------

Kathrin je v přílohách ;)