One day can change your life...

Bad day...

"Vážně nechceš zůstat doma?" Zeptala se černovlasá žena se starostí v očích. Bála se. Bála se, že o ni přijde, už takhle z dívky naproti ní byl uzlíček neštěstí.

"Ne, děkuju. Je to poslední den to ještě zvládnu." Usmála se ženě nemálo podobná dívka. Obejmula svou matku a vyšla z vchodových dveří. Na ulici se zastavila a vytáhla z kapsy sluchátka a starší poškrábaný mobil. Strčila si sluchátka do uší a zapnula svůj nejoblíbenější playlist. V uších se jí rozlehla nádherná melodie od Eda. Vydala se k budově školy, která nebyla moc daleko na to aby tam došla pěšky. Cestou ke škole přemýšlela o svém životě. Nevadilo jí, že není dokonalý, byla ráda za to co má. Hlavně si vážila své maminky, která jí zachránila život když se jí díky převozníkovi povedlo dostat ze Saútské Arabie až sem i s malou holčičkou. Její otec tam ovšem zůstal, nikdy si nehodlal připustit, že jeho žena i dcera nejsou stejné národnisti jako on. A taky, že to chtěl napravit. Vyžádal si pro ně zelenou kartu a málem by z nich udělal arabky kdyby neutekly.

Jak tak přemýšlela ani si nevšimla, že už je skoro u dveří školy. Tohoto místa se více než bála. No místa. Spíše jistého člověka. Bála se, že ho zase potká a on ji zbije jako včera. Nikdy nepochopila proč ji spolužáci nemají rádi. Stále potopená v myšlenkách vešla do své třídy a usadila se do své lavice vlevo, v rohu místnosti. Nebylo tam okno, ani nic takového jak to většinou bývá, ale i přes to, to tam měla ráda. Zazvonilo a do třídy se nahrnuli opozdilci společne s učitelkou, která je okamžitě pokárala. Ale dívka tomuhle všemu nevěnovala moc pozornosti.

"Akex, tak pojď." Dívka odtrhla pohled od zdi a tázavě se podívala na učitelku.

"Máš tu vysvědčení." Objasnila žena a natáhla ruku s listem směrem k ní. Alex se váhavě zvedla a přešla až k učitelce. Převzala list papíru a nejistým krokem se přemístila opět na své místo. Sedla si na židli a snažila se pro tento den dělat neviditelnou. Potichu sledovala své spolužáky. Nikdy nezapadla do kolektivu ani ji to nijak nevadilo.

Ozval se školní zvonek a dívka se rychlým krokem vydala ke své skřínce, ze které si vyndala své věci a naskládala je do tašky.

"Hej, čekej! Přece by jsi neodešla bez rozloučení?!" Alex se pomalu otočila a zadívala se do očí hnědovlasému klukovi. Na jeho tváři pohrával mírný úšklebek a v očích se mu zračilo pobavení.

"Maty nech mě být, prosím!" Podívala se na něj prosebným pohledem.

"Dobře jak chceš, jdi si." Uchechtl se chlapec a otočil se zády.

Dívka si značně oddechla a chtěla jít. Ale nějáký z čumilů okolo ji podrazil nohu a ona se zřítila na zem.

"To sis jako vážně myslela, že tě nechám jít?" Zeptal se Matias a pohlédl ji do očí. Pozvedl obočí a napřáhl nohu, která se okamžitě vymrštila k dívčině břichu a ve velké rychlosti do něj narazila. Než se Alex stačila vzpamatovat z náhlého přívalu bolesti přišla další rána. Z očí jí vysryskly slzy a pomalu jí stékaly po tvářích.

"Vstaň!!" Vykřikl. I když nerada poslechla a zády se opřela o skříňku za ní. Zahleděla se mladíkovi do očí.

"Špíno." Odfrkl si a zaťal ruku v pěst, která vzápětí přistála na dívčině tváři. Alex se zakymácela a poté se znovu ocitla na zemi. Maty do ní naposledy kopnul a poté se se smíchem vydal pryč i s davem svých obdivovatelů. Jeden z nich na ní dokonce plivnul. Dívka se pomalu zvedla a rozběhla se na záchody.

Podívala se na sebe do zrcadla. Její pozornost upoutala rýsující se modřina na jejím levém líčku. Polštářky prstů přejela po porušené pokožce a bolestně sykla. Opřela se rukou o umyvadlo a druhou zmáčkla kovový výstupek a tím spustila proud chladivé vody. Nabrala do hrsti tekutinu a opláchla si s ní obličej. Naposledy se podívala do zrcadla a poté opustila místnost i budovu. Cestou domů byla zahrabaná v chmurných myšlenkách a ani nevšimla, že už hodnou chvíli ji někdo sleduje. Přišla na to až když se podívala za sebe jestli nejede nějaký sk8ťák.

"Alex! Počkej." Ozval se dotyčný, když dívka přidala do kroku. Po jeho slovech zastavila a otočila se.

"My se známe?" Zeptala se nejistě.

"Ale ano, anfličtina sedím o jednu lavici před tebou." Usmál se chlapec. Alex si snažila vybavit jestli ho opravdu někdy před sebou viděla a opravdu. Dokonce si vzpomněla i na jeho jméno. Jefrey Stark.

"Už si vzpomínám, zakládáš kapelu, že?" Pronesla nesměle, ale vzápětí sklopila hlavu k zemi. Nikdy si s nikým takhle dlouho nepovídala. Bylo to pro ni zvláštní.

"Jo, proto jsem tu." Usmál se.

"Vím, že umíš zpívat. A my hledáme zpěvačku. Víš co, přijď zítra ve tři do parku OK?" Ani nečekal na odpověď a prostě odešel. Alex se za ním zmateně otočila. Nemohla uvěřit tomu co se právě stalo. Nebyl to jem sen? Pomalu se otočila a rozešla se směrem domů. Těšila se až vše řekne své mamce...

Čusík liditohle je zbrusu nová povídka, snažila jsem se ji napsat nějak normálně tak doufám, že se to dá číst :D. No VAROVÁNÍ!!! Bude hoodně krátká tak se na to připravte lidi!! Díky lavuju vás my guyzz!! Xx Johi