DEPRESE, aneb spousta pocitů v těle bez života

Kapitola ɪ.

Budu k vám upřímná, vůbec netuším, jestli žiju správně, jestli jsem dostatečně vyrovnaný člověk nebo jestli pro svou vlastní útěchu zapadám do nějaké v menší míře život-ohrožující škatulky. V jednu chvíli je můj život nádherný, má dostatek pozitivních prvků a tak si můžu dovolit přehlížet ty negativní. A v další chvíli nestojí můj život ani za hovno, které si s prominutím můžeme dovolit skoro všichni.

Tři měsíce. To byla časová prodleva, kdy jsem se cítila naprosto neovládaná vlastními pocity, kdy jsme byli všichni ve stejné pozici a každý si mohl prosadit svou. Nádherné tři měsíce strávené s rodinou, s přáteli, kolegyněmi, ale i s cizími lidmi, kteří neměli ani to nejmenší tušení, že se jim začlením do života už jen tím, že se jich budu ptát, jestli s námi chtějí jet na vodu, zatímco jsem seděla na místě spolujezdce a měla jsem vystrčenou hlavu z okýnka jedoucího auta.

A pak to přišlo. Mohla bych říct déšť z čistého nebe, ale to nebyl jen déšť, který začal z toho čistého nebe padat, to bylo i krupobití a následně sněhová vánice a tma, všude a pořád. Dalo by se říct, že je to taková polární noc uvnitř mého těla, mé mysli, mého srdce a pokud jsme si stoprocentně jistí, že je to možné, tak i duše. Všude jen tma a zima. Jako když máte prázdný mrazák a dvířka jsou zavřená. Jste naprosto uvěznění, uvnitř mrazáku, sami, po tmě a nejlépe jen ve spodním prádle. A pokud jste jako Dáda Patrasová a sníte o tom, že vás někdo sní, zatímco jste oblečeni do kostýmu zmrzliny a vaše střecha je z oplatek, myslete na to, že i Dáda, jakožto zmrzlinová princezna, touží znát to teplo dlaní.

Zase jsem odbočila. No nic, teď dál. Jakožto člověk, který se snaží si hledat své vlastní cesty, aby se cítil zase lépe, tak je tu pár věcí, které už mám ozkoušené a nefungují vůbec nebo to daleko zhorší, například: alkohol, úplně skvělá věc, když pijete samozřejmě, jakmile přestanete, bum, je to třikrát tak horší. Dále jen ležet v posteli a nic nedělat, ale absolutně nic, naprosto bez emocí koukat na strop a nic jiného, potvrzuji, že provozuji stále, ale že by to nějak extrémně fungovalo, to ne (ono vlastně, k čemu jinému se s depresemi donutíte, že, v podstatě k ničemu).

Pak tu máme věci, které fungují, dokud se udržujete v takovém tom spořič módu a nesnažíte se jakkoliv zapojit do větších konverzací, akcí nebo tak, jinak musíte celý proces opakovat, dle potřeby a to je dýchání, lépe řečeno meditace. Mně osobně s tím pomáhá jedna ryze Česká, meditační aplikace a celkem to zabírá, dokud se to zase samo nějak nesepne a já to musím celé zopakovat znovu s tím, že alespoň dvě hodiny trávím tím, že ležím na posteli a koukám do stropu, občas se i rozbrečím, což je nutkavé znamení si nasadit sluchátka a začít.

A věci, které fungují nejlépe? Přátelé, kteří i přes to, jak moc jste v tu chvíli nesnesitelní, unudlaní, bez svědomí, vybavující si všechny ty hloupé a ubíjející věci a následně daleko více v prdeli, vás vezmou pryč. Prostě vás zabalí a hotovo. V pozadí hraje hudba a vy konečně můžete pořádně dýchat, protože ta hudba v pozadí hraje tak moc nahlas a vy zpíváte, dost možná v některých částech i falešně, ale na tom nesejde. Protože když zpíváte nebo křičíte, vaše plíce dostávají velké dávky kyslíku a celkem pravidelné, takže se jakýmkoliv možným způsobem snaží rozjet mozkové buňky a jelikož jste s přáteli, je spokojené i vaše srdce i ta přeceňovaná duše.

Takže co z toho plyne? Zpívejte, zachraňuje to životy a nejčastěji, ten váš!