Jeník, příběh démona ✅

7. Jehlice a Stalin

Nové oblečení Surgatovi padlo jako ulité, co na tom, že šlo o několika ikskovou velikost z oddělení pro šarmantní tlusťochy. Přišel si jako pravý pekelný manažer. Asi je pravda, co se říká, pomyslel si. Šaty vskutku dělají démona. Díky nové vizáži nabyl pocitu, že má vše dovoleno a dokáže i nemožné. Třeba i stát se Luciferovým tiskovým mluvčím. A to už musíte být jó odvážný, protože do pekla jdou prakticky všichni reportéři TV Barrandov s jejichž zápalem se dá opravdu jen těžce zápasit. Hoří totiž pekelně dobře.

„Tak co, Jeníku, spokojený s novým outfitem?" zeptala se ho Gréta, když vycházeli z obchodu.

„Tento oděv je velice působivý, stařešino. Jsem vám neskonale zavázán."

„Ale kdeže," začervenala se Gréta. „To já ráda. Jsme přeci jedna rodina."

Rodina? Surgat zamrzl. Nikdy nebyl součástí ničeho tak úzkého. Tak důvěrného. Byl vždy jen členem masy nižších démonů. Patřil do tří Pé: Průměrných Pekelných Pracovníků. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by mohlo existovat něco jako kroužek nejbližších.

Gréta se po chvíli chůze taktéž zarazila.

„Ale ne," vyhrkla.

Surgat marně přemýšlel, co ji mohlo tak rozhodit. Že by si konečně všimla, jak na mě kolemjdoucí hází zmatené a ustrašené pohledy? Ale když jí to nevadilo cestou sem, proč by jí to začalo vadit teď?

„Děje se snad něco?" zeptal se nakonec.

„Moje lekce pletení! Já na ni úplně zapomněla! A začíná to už za minutu, to nemůžu nikdy stihnout," zavzlykala.

„Můžu vám pomoci," nabídl se Surgat.

„Opravdu? A jak?" zeptala se nevěřícně.

Vážně chtěl říct „výměnou za tvou duši". Vážně. Opravdu moc a moc. Bylo to pravidlo číslo jedna. Jedničky jsou prakticky nejdůležitější. UZAVŘÍT...DOHODU! Vůbec nevěřil svým uším, když zaslechl, jak říká: „Odnesu vás tam, když už jsme ta rodina."

„Ale Jeníku, zlato, já jsem na tebe moc těž–" nestihla to ani dopovědět a už s ní Surgat letěl takovou rychlostí, že ani nevnímal její slova chvály. „Jeníku, ty jsi tak silný... Jeníku, kde jsi se to naučil... Je to vůbec možné běžet takhle rychle?"

Grétě se vyrovnaly všechny vrásky a přišla si, jako by jí do obličeje někdo namířil vysavač.

„U příští šmouhy doprava... doleva... za druhou skvrnou zatočit," pokoušela se navigovat.

Surgat byl velice rychlý. Jenže kvůli babičkovské GPS ze sebe nedokázal dostat ani polovinu své normální letové rychlosti. A tak když konečně dorazili na místo, byla učebna, ve které se měla odehrávat lekce pletení, již uzamčena. Surgat vzal za kliku a zaslechl v z druhé strany dveří škodolibý smích. Co to jen...

„Nech to být, Jeníku. Byl jsi rychlý, ale někdy to holt nestačí. Jdeme domů," povzdychla si Gréta.

„Počkejte, stařešino," zarazil ji démon. „Je zde možnost, že dveře vyjmu za použití hrubé síly."

Gréta však nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Žádná hrubá síla. Jakmile jsou dveře zamčené, tak si už nezapleteš, ty popleto. Je to hloupé pravidlo proti opozdilcům. Přišla s tím Hermína a ona je něco jako pravá ruka naší učitelky. Jo, kdybys byl schopný ty dveře odemknout, to by byla jiná. Ale nic takového neumí ani jeden z nás. Takže raději pojďme a zapomeňme na celý tento zážitek. Já si dám do kalendáře upomínku na příští týden a postarám se, abych tady stála mezi prvními."