Call me friend but keep me closer I. ✓

-27-

Když jsem se ráno probudila, celé mé okno bylo zasněžené. Opatrně jsem se vyhrabala z postele a přešla k němu blíže. Vše bylo kompletně zahalené v bílém a z dokonalé zeleně kolem našeho domu byla krásná bílá peřina. Pár dětí od sousedů vesele skotačilo v prvním sněhu a bylo jim naprosto jedno, že za chvílí vyrážejí do školy. Měli jsme před sebou poslední týden před vánočními prázdniny. Čas plynul až děsivě rychle, proto mě překvapilo, když všichni kolem mě začali nosit teplé svetry s různými vánočními potisky. 

Blake stále klidně oddechovala v mé posteli, proto jsem tiše přešla do koupelny a připravila se do školy. Tiše jsem se v pokoji převlékla do džín, obyčejného trika a mikiny a připravila jsem si batoh do školy. Pak jsem opatrně přešla k mé posteli a sklonila se k její tváři. Sladce jsem ji políbila, jako to dělávala ona mě, když se mě snažila probudit, třeba i uprostřed noci a nebrala ohled na to, že spánek miluju a zároveň potřebuju. Okamžitě začala spolupracovat, což mě celkem překvapilo, proto jsem se pobaveně odtáhla a pozvedla na ní obočí. 

,,Už jsem vzhůru od tvého oblékání." Zakmitala hravě obočím, přičemž se ji už dost povědomě, avšak stále dokonale, zajiskřilo v očích. Chtěla jsme se od ní odtáhnout, ale pohotově mě čapla za ruku a stáhla k sobě do postele, přičemž se mi natiskla rychle na rty, abych ji neutekla. ,,Nikam nechoď. Vykašleme se dnes na školu, jen pro jednou. Navíc koukej, sněží!" vyjekla jako malé dítě a rychle vystřelila z postele, přičemž mě praštila peřinou. Doběhla k oknu a nadšeně sledovala bílé vločky dopadající na tabulku skla v okně. ,,Prosím. Udělejme si dnes volno!" Upřela na mě její naprosto neodolatelné štěněčí oči, kterým málokdo uměl říct ne. Já mezi ně samozřejmě nepatřila. 

,,Dobře," protočila jsem očima. Nadšeně se za mnou rozeběhla a skočila přímo na mě, čímž mi málem vyrazila dech. Na ní bylo až podivné zvláštní, kolik měla dnes ráno energie. Většinou jsem ji sotva dostala z postele. ,,Ale je to jen výjimečně! Moc si na to nezvykej." Vypláznu na ní jazyk a hned na to ji políbím. 

,,No jelikož nikam nepospícháme, tvůj táta je zřejmě v práci, takže máme celý dům pro sebe a můžeme být v posteli, jak dlouho chceme, mám takový nápad." A znovu ty jiskřičky. Prsty si pročesala vlasy, aby ji nepadaly do tváře a posadila se na můj klín. Za límec mé mikiny si mě přitáhla k sobě nahoru a vášnivě se natiskla na mé rty. Ruce mi okamžitě sjeli pod její triko na spaní, zatímco ty její se mě snažily vymanit z nekonečné látky mé mikiny. Jako pokaždé mé srdce bilo nadlidskou rychlostí a v podbříšku se mi probudil můj oblíbený roj motýlků. Nikdy se takových situací nenabažím. 

,,Nechce se mi z postele, ale mám takový hlad, že už skoro vidím dvojitě!" Zamumlala Blake do mé šíje a snad po milionté mě tam znovu políbí. 

,,Tak co kdybych nám udělala snídani a ty si mezitím můžeš dát sprchu?" Navrhnu svůj plán. Blake si dlouze povzdychne, protože se ji moc nelíbilo, že mě bude muset propustit, ale nakonec souhlasně přikývla a převalila se na svá záda, čímž mě uvolnila z jejího objetí. Ještě jsem ji rychle líbla na tvář, než jsem se natáhla pod postel po mém oblečení, do kterého jsem se znovu oblékla a vydala jsem se do kuchyně. Bylo už skoro deset, proto jsem chtěla udělat něco rychlého, co stihneme do oběda strávit. Rozklepla jsem tedy pár vajec, které jsem vidličkou rozšlehala v malém hrníčku. V toustovači jsem nám opekla pár toustů a dala jsem vařit vodu na kávu. Vejce jsem pak hodila na pánvičku, kde jsem je na másle osmažila. Rozdělila jsem je na dvě porce, posypala pažitkou a dodala k nim křupavé tousty. Do skleniček jsem nám nalila zlatavý pomerančový džus a z kávovaru jsem nám nalila dvě černé kávy. 

,,Voní to tu jako v nebi," ozve se za mými zády. Blake měla vlasy sepnuté do ledabylého drdolu, což na ní bylo tak děsně přitažlivé a moc dobře to věděla. Měla na sobě jen jedno z mých vytahaných triček, které si už tak nějak přivlastnila a kalhotky. Takhle přirozená, bez všech těch líčidel a přetvářek, byla nejkrásnější. ,,Už jsem ti řekla, jak moc tě miluju?" Celá se rozzářila, jakmile v mých rukou zahlédla naší snídani a s hladovým pohledem se vrhla po svém talíři. Společně jsme posnídali u televize a nakonec jsme strávili celý den koukáním na filmy.  

,,Nerada to přiznávám, ale budu se dnes muset vrátit domů. Aspoň na pár nocí, aby to nebylo tak podezřelé." Promluvila do ticha smíchaném s hlasy ozývajícími se z televize a vzhlédla z mé náruče k mé tváři, aby rozpoznala mou reakci. Tohle nebylo úplně téma, o kterém jsme se rády bavili. Mezi námi bylo vše naprosto skvělé a jak na mně, tak i na ní, je vidět, že nemůžeme být šťastnější. Jenže čím častěji jsme spolu byli, tím těžší bylo se zase rozloučit a čekat na další dny. Blake u nás byla tak často, že tu v podstatě bydlela, což není tak úplně výmysl, protože když se táta dozvěděl o situaci u Blake doma, ne jednou ji to sám nabídl. Oba ale víme, že Blake není ještě plnoletá, tudíž se nemůže jen tak sbalit a odejít. O to víc, nás obě ničí představa, že budeme muset čekat ještě přes rok, než odmaturuje, přijede za mnou do New Yorku a pořídíme si spolu naše vlastní bydlení. 

,,Dobře, odvezu tě." Tolik sil mě vždycky stojí zastavit kousek od jejího domu a nechat ji jít. Vždy mám pocit, jako bych ji viděla snad naposledy. Kdo by kdy řekl, že jde vážně tak moc milovat.

,,Slibuju, že to je jen na pár dnů. Ve čtvrtek se zase vrátím a budu ti tak oxidovat v posteli, až toho budeš litovat." Přetočila se na břicho, aby mi hleděla do očí a při poslední větě na mě vyplázla provokativně jazyk. 

,,To se nikdy nestane," s vážnou tváří se k ní natáhnu a dlouze ji políbím, aby pochopila, co svými slovy myslím. ,,Už jenom proto, že já jsem otravnější." Zamumlám nakonec pobaveně do polibku, což ji na rtech vytvoří roztomilý úsměv, se kterým mě znovu políbí. A pak ještě jednou a ještě jednou, dokud nám oběma nedojde i ta poslední kapička dechu. 

Omlouvám se, že jsem teď nebyla moc aktivní. Jelikož musím stíhat věci do školy plus věci k maturitě, tak mi úplně nezbývá čas na ostatní věci, takže nemůžu říct, jak často budou kapitoly vycházet. Každopádně budu se snažit. 

Teď ale to důležité: Jelikož se tenhle příběh pomalu blíží ke konci, přemýšlela jsem a napadlo mě, že bych mu udělala pokračovaní... Nechci to totiž úplně zakončit tak, jak jsem to původně plánovala a zároveň nechci, aby to bylo zbytečně dlouhé... Takže otázka na vás- Stáli byste o pokračování?