Moje malé tajemství

2.kapitola

Vydechla jsem. Sice jsem se s ním chtěla sejít hned další den, ale proč jsem měla najednou tolik práce? Respektive, proč jsem zjistila o těch projektech až den předem? „Měla bych mu alespoň říct, že nemám čas..." řekla jsem si sama pro sebe a zapnula hru.

„Tak jak jsi na těch projektech?!" do mého pokoje vešla máma, vypadala hodně naštvaně.

„Jo dělám na nich," odpověděla jsem.

„To vidím, jak máš zapnutou hru!"

„No já potřebuju jen..."

„Dělej, vypni to!" přikázala mi. Otráveně jsem se na ni podívala. Nechápala jsem, proč tak vyváděla. Nebylo to tak, že by mi hrozilo propadnutí. Ba naopak, dalo by se mě nazvat jako nadprůměrného studenta s velmi dobrým prospěchem.

„Mami, já jen potřebuju něco udělat!"

„Ne! Dělej! Nebo ti vezmu notebook!!" Poté co mi máma začala tolik vyhrožovat, jsem to vzdala a vypnula hru. Začala jsem se teda věnovat škole. Napadlo mě, že kdybych se na projekty vrhnula rovnou, tak bych ho ještě zastihla. To se nestalo, bohužel mi to trvalo dost dlouho a následně jsem šla spát.

Vydechla jsem „Co je?" řekla moje spolužačka a nejlepší kamarádka, když mě pozorovala vzdychat. Jmenovala se Lucie, byla o něco menší než já a trochu oplácaná. Barvila si své dlouhé vlasy, které až měla do půli zad, na černo. Její oblečení by se dalo nazvat jako typický dívčí a veselý styl.

„Co by bylo?" otráveně jsem jí odpověděla přemýšlejíc nad včerejškem.

„No já nevím, proto se tě asi ptám," řekla se smíchem a trochu do mě šťouchla.

„Jen jsem naštvaná kvůli těm projektům. Jednou jsem tu nebyla a najednou jsem toho měla hromadu. A ani mi to nikdo neřekl! Lucko!"

„Oh," podrbala se po hlavě „Tak co jak sis užila víkend?" řekla a trochu se zasmála.

Vydechla jsem a prohrábla si vlasy „Jo skvěle, jen mi někdo neřekl o těch úkolech, takže jsem nad tím musela sedět celou neděli!" Lucku zachránil zvonek před mým nadáváním.

Škola nějakým způsobem uběhla, i když ne zrovna nejrychleji. Poté co jsem přišla domů, jsem okamžitě spustila hru, ale Weytrax tam nebyl. Bylo to vcelku logický, nemohl trávit čas ve hře pořád „Zajímalo by mě, jestli na mě včera čekal..." pošeptala jsem dívajíc se na obrazovku.

„Ahoj Goodgurl!" napsali do guildy „Nedáme nějaký dung?"

Zarazila jsem se a podívala se na profil mého manžela ještě jednou, byl pořád offline „No dobře, ale jen krátký, ne celodenní!"

„Hmmm, mohli bychom ten s drakem. S tím, kde jde jen o toho draka..."

„Dobře," odepsala jsem a připojila se k nim do party jako healer. Ten dungeon netrval moc času. Bylo to asi tři hodiny, co jsme ho hráli. Ale ani poté, co jsme skončili, se Weytrax nepřihlásil. Vydechla jsem a opřela si hlavu o ruku. Neměla jsem právo být zklamaná, nic mi neslíbil. To já jsem naopak nesplnila svůj slib v neděli.

Další den se znova neobjevil, a potom znova ne a tak to šlo až do pátku. Věděla jsem, že jsme se na jiném dnu nedomluvili, ale bylo mi to krapet nepříjemné. Celou dobu jsem se těšila na další dungeony pro páry, pořád jsem to brala jako něco nového.

V poslední pracovní den jsem hned po škole hodila tašku do pokoje a okamžitě zapnula notebook doufajíc, že se tam tentokrát Weytrax objeví a konečně bych s ním mohla hrát. Zase nic. Hlasitě jsem vydechla „Proč Weytraxi?" řekla jsem unaveně. Jeho jméno v mém seznamu přátel brzo na to zezelenalo, znamenalo to, že je online. Spokojeně jsem se usmála a okamžitě mu napsala „Ahoj! Konečně jsi tady!"

„Ahoj, taky jsem rád, že tě vidím online!" odepsal mi vcelku rychle.

„Každý den jsem sem přišla a čekala na tebe!"

„No jo, ale já na tebe čekal v neděli!" myslela jsem, že kdybych mu byla naproti, tak by se mi ještě vysmíval „To jsme dokonce byli domluvení!" ještě rychle dodal.

„Ah, no já ti chtěla napsat, že nemám čas, ale..."

„Ale?"

„Ale moje skvělá, milovaná, velmi hodná maminka mi zakázala jít na notebook, protože jsem se dozvěděla až v neděli, že mám nějaké projekty na pondělí." Ironicky jsme se sama pro sebe zasmála a rychle se podívala na dveře.

„Ah, tak to bohužel znám! Proto jsem tady taky celý týden nebyl... to víš, učitelé se zbláznili a dali nám všechny testy do jednoho týdne."

„A jak jsi dopadl?" zeptala jsem se ho se zájmem.

„No tak, napsal jsem to. Hele radši s tím přestaňme! Momentálně hrajeme hru, abychom utekli od kruté reality školy a testů!" když to napsal, tak jsem se hlasitě zasmála.

„To teda, dáme další dung pro páry?" zareagovala jsem.

„Můžeme, jaký bys chtěla?" odpověděl mi další otázkou.

„Mě je to jedno. Jakýkoli jsme nedělali," měl to těžký vzhledem k tomu, že jsme ještě neudělali ani jeden, teda kromě toho zásnubního. Napadlo mě, jestli vlastně znal ty dungeony „Hele... už jsi byl někdy vdaný?" chvilku jsem čekala, než odepíše, ale poté jsem ještě dodala „Tím myslím ve hře!"

„Jo... jednou," trochu mě to zklamalo „to ještě nebylo takhle propracovaný. Vzal jsem si svojí ex..."

„Oh promiň... tak co, vybral jsi nějaký ten dung?" chtěla jsem odvést téma, aby nemusel na něco takového myslet. Já sama jsme se zhruba před měsícem rozešla se svým přítelem, a tak nějak už jen ze čtení toho, co mi psal, mě bolelo u srdce.

„Jo, rozhodl jsem se, že je uděláme všechny postupně. Od prvního, nejlehčího, až po ten poslední, nejtěžší."

„Dobře," odpověděla jsem mu a teleportovali jsme se do dungeonu. Tentokrát už nevypadal tak romanticky jako předtím. Sice tam pořád byla krásná krajinka, ale tentokrát tady bylo mnohem více nepříjemných nepřátel. Navíc aby to nebylo tak hezké, tak šlo o obří vlky a ne zrovna hezky a mile udělaní. Na konci nás čekal boss ve formě ještě větší psovité šelmy. Přesto celá mapa byla ve finále jednoduchá a na to, že bych správně neměla zabíjet, jsem se na útoku podílela.

Poté co jsme se vrátili zpátky, jsem napsala „Doufám, že ty ostatní nebudou tak lehký, jako tenhle."

„No říkal se, že pojedeme od toho nejlehčího po nejtěžší. Ještě máme dlouhou řadu před sebou," odepsal mi.

„Skvělé..." zasmála jsem se a zatleskala „Už se těším..."