Extraordinary love. ✓

6. Strach

Harry

"Slyšel jsem, že se zajímáte o Louise Tomlinsona. Je to pravda?"

Sice jsem překvapený, ale rozhodnu se zachovat klidnou tvář.

"Ano, máte problém?" Řeknu dosti nepříjemně.

"Ale vůbec, jen mě to zajímalo. Přeji hezký zbytek večera."

Konečně ten parchant odešel. Ještě chvilku a už bych mu vrazil.

Počkám ještě tak hodinu a odejdu. Je tady hrozná nuda. Taky jsem hrozně zvědavý, jak to ti dva potrati zvládli. Jestli se mu něco stalo, tak je vážně zabiju.

Konečně už jdu pryč. Těším se až uvidím svoji princeznu. Sednu si do auta a to se hned rozjede směrem k mé vile.

Když vystoupím, tak si všimnu, že se u mě v ložnici svítí. Zamračím se, protože si jsem jistý, že jsem nechal zhaslo.

Vejdu do domu.

"Může mi někdo vysvětlit, proč se u mě v ložnici svítí?!" Zařvu a čekám, až někdo přijde. Za chvíli se tady objeví můj sluha.

"Pane Stylesi, dobrý večer. U vás v ložnici se svítí kvůli tomu, že tam někdo je. Je tam ten váš Louis Tomlinson. Donesli ho pan Horan a pan Payne. Byl celý domlácený a v bezvědomí. Ošetřil jsem ho a teď jsem mu donesl jídlo. Je už vzhůru."

Tak tohle jsem nečekal. Nevím co mám teď dělat. Jestli ty dva jít okamžitě najít a zabít je, nebo jít za svojí princeznou.

"Dobře, jdi teď k němu a dej mu pásku přes oči, aby neviděl. Jestli to posereš, tak tě zabiju." Jsem si vědom, že všem vyhrožuju smrtí, ale to jediné zabírá.

"Ano, pane."

Jdu zatím před dveře ložnice, ale zarazí mě vzlyky, které se odtamtud ozývají. Bože jestli tady ten sluha brzo nebude, tak tam půjdu už teď.

Jako na zavolanou sem přijde a vejde do pokoje. Asi za půl minuty vyjde a nechá otevřené dveře. Na posteli vidím moji princeznu, která usedavě pláče. Rychle k němu přiběhnu a sevřu ho v objetí.

"Shh, lásko, jsem tady, ano? Není se čeho bát. Jsi v bezpečí."

Tiším ho a hladím po zádech.

Louis

Docela mě překvapí sluha s tou páskou, to ale nemění nic na tom, že pořád pláču.

Po chvíli co sedím na posteli s páskou na očích, ke mně někdo přiběhne a obejme mě. Podle vůně poznám, že je to H, takže se nechám a vzlykám mu do ramene.

"J-já se tak moc bál. Já n-nic nechápu. P-proč se to v-všechno děje?"

Ptám se zoufale a cítím se tak maličký v jeho objetí.

"Notak zlatíčko, všechno bude v pořádku, ano? Zkus se uklidnit a všechno ti vysvětlím, lásko."

Všechno tohle mi šeptá do ouška a uklidňuje mě.

"Omlouvám se, já prostě... Moc jsem se bál. Nevěděl kde jsem. Myslel jsem si, že si mě opustil a já..."

Nedořeknu a hystericky se rozpláču.

H se mě snaží pořád uklidnit, ale vůbec se mi to nedaří. Pořád pláču a nejde to zastavit. Díky tomu všemu jsem vážně unavený a usnu v jeho náručí.

Takže, co na to říkáte? Myslíte si, že se Lou nebude bát?
Jak jste přežili pondělí?

All the love E