Encounter | Larry ♥ | Oneshot ☻

Procházel jsem se mezi regály opravdu velkého supermarketu a hledal mrazáky. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale nikde nebyl k nalezení nápis „Mražené výrobky". Sakra to jsem tak neschopný nebo za to může ten obchod? Bude to obchodem, já jsem přece dokonalý. Ironicky jsem se nad svými myšlenkami ušklíbl.

Už jsem to pomalu začínal vzdávat a chtěl odejít. Otočil jsem se a myslel že se rozejdu k pokladnám abych odsud mohl vypadnout a koupit si to v malém obchůdku před mojí vilou. To bych ale nesměl vrazit do osoby co za mnou stála. Věc, kterou jsem tu asi 20 minut hledal, mu mou vinou právě vypadla z ruky a tvrdě narazila do dlážděné podlahy. Ahmm, asi jsem vážně tak trochu neschopný.

„Sakra!" zaklel jsem a rychle se sklonil, abych předmět mohl zvednout a vrátit do rukou člověku, který stál předemnou. Do ruky jsem uchopil kelímek a ten mi ihned ruce začal chladit. Vzhlédl jsem směrem k člověku s cílem, že mu ho podám. Podíval jsem se mu do očí a chvíli zůstal nehybný a přeměřoval si ho.

Vypadal tak na 20. Byl o něco menší než já. Kratší tmavě hnědé vlasy, podobné barvy jako ty moje, měl sčesané do boku. Jeho modré oči putovaly po mém obličeji, ale pak se vždy vrátily k těm mým, o kterých každý říká, že jsou jako smaragdy. Na bradě měl jemné strniště, které mu dodávalo na mužštějším vzhledu, mě i přesto připadal roztomilý v jeho pruhovaném černo-bílém tričku, tmavých riflích a bílých Converse teniskách.

„Ugh. P-promiň, j-já, nechtěl jsem." zakoktal jsem se jako úplný pitomec. Doma si za to ještě vrazím. Stále jsem se na něj koukal a čekal, jestli něco řekne.

„V pořádku. Nic se nestalo." usmál se. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si, že je to něco, co si budu ještě hodně dlouho představovat, ale jeho úsměv mě bude pronásledovat snad do konce života.

Ještě chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se na sebe. Pak neznámý pozdvihl obočí, podíval se směrem ke kelímku a natáhl ruku. Nechápal jsem jeho gesto, tak jsem na něj jen tak dál koukal. Pak se ozval „Ehmm. Dáš mi to?"

Jako bych se probudil z tranzu, pozdvihl jsem ruku, ve které jsem nádobku držel a podal mu ji. „Eh. Jasně, promiň" zasmál jsem se. „M-mohl bych se zeptat, kde jsou mrazáky? Bloudím tu už dobrou chvíli a pořád je nemůžu najít." Mírně jsem přitom gestikuloval rukama, abychom tam jen tak tupě nestáli.

On se jenom zasmál. Trochu se otočil bokem a ukázal za sebe. „Tam vzadu, za ovocem. Je to tu velký, že? Taky mi trvalo, než jsem se tu zorientoval." Řekl pobaveně. „Jo." Řekl jsem prostě a pousmál se. „Díky." Dodal jsem se stále trvajícím úsměvem.

Viděl jsem jak si mě neustále přeměřuje. Určitě ho zaujaly ďolíčky, které se mi na tvářích vytvoří vždy, když se usměju. Každá holka je z nich unešená. Ironie je v tom, že mě holky nikdy moc nebraly. Jsem spíš na kluky, konkrétně na podobný jako byl ten přede mnou.

Z přemýšlení mě vyrušil jeho hlas. „Není za co...emm?" řekl a trochu přihmouřil oči, aby mi dal najevo, že neví jak se jmenuju.

„Harry Styles" řekl jsem ihned a natáhnul k němu ruku.

On ji přijmul a pousmál se. „Louis Tomlinson". Pěkné jméno. Louis, Loui, Lou.

Jeho teplá ruka chvíli zůstala spojená s tou mojí. Jenže nic netrvá věčně. Postupně povolil sevřetí a já jsem pochopil a udělal to samé. Naše ruce se rozpojili. Na místě, které ještě před chvílí zakrývala Louisova ruka se rozlehl chladný vzduch, který tu je díky ventilátorům. „No tak já už abych šel" řekl jsem a slabě se usmál.

„Jo, jasně. Můžeme pokecat jindy. Co tak zajít někdy na oběd nebo tak něco?" pousmál se a trochu znervózněl. Nemohl jsem uvěřit jak rychle to šlo, zaujmout ho.