Destructive Storm [CZ] ✓

9. | Jsi má nová rodina

Probudila jsem se díky kokrhání kohouta a v tu chvíli jsem mu chtěla zakroutit krkem. Bylo tak příjemné znovu ležet v posteli a vůbec se mi nechtělo vstávat. Kdyby ten pitomý kohout nezačal kokrhat, věřím tomu, že bych v posteli zůstala celý den. Posadila jsem se a promnula si oči. Rozhlédla jsem se okolo sebe a s překvapením zjistila, že v pokoji se mnou už nikdo nebyl. Ryan a Melanie byli pryč. Všimla jsem si, že budík na nočním stolku ukazoval digitální čas 10:17. Nikdy jsem takhle dlouho nespala, a tak mě to velice překvapilo.

Vyskočila jsem na nohy a vydala se do koupelny. Strávila jsem v ní dobrou chvíli. Nejdéle mi trvalo sprchování, protože jsem se přistihla, že pod sprchou stojím deset minut, aniž bych cokoli dělala. Bylo mi hrozně příjemné, jak mi studená voda stékala po pokožce a zanechávala jí na dotek chladnou. Umyla jsem si špinavé tělo a zabalila se do měkkého županu, který ležel na pračce.

Sešla jsem do spodního patra a k mému překvapení v obývacím pokoji našla jen Melanie. Sedla jsem si vedle ní a přitáhla si jí k sobě do objetí, abych jí ukonejšila. Zdála se mi hrozně smutná a nebylo divu. Melanie si v posledních pár dnech musela projít peklem. Sama mi ještě neřekla, co se stalo, ale já si to uměla živě překvapit. Její rodiče byli mrtví a ona zůstala úplně sama. Chudák holka.

„Kde jsou všichni?" zeptala jsem se.

„Ryan šel s Ruby a s tvým bratrem někam do lesů," zamumlala a položila mi hlavu do klína. 

„A Nora?"

„Tu jsem dneska neviděla," přiznala a já se prudce narovnala. „Co se děje?"

„Nora mi dělá starosti, Mel," opatrně jsem jí od sebe odsunula a postavila se na nohy. „Musím se jít převlíknout a porozhlédnout se po ní. My dvě si potřebujeme promluvit."

„Počkám tu na tebe," špitla Mel a já na její slova chápavě kývla.

V pokoji jsem našla nějaké oblečení, které jsem tu musela nechat ještě před tím, než jsem se odsud odstěhovala. Vzala jsem si čisté spodní prádlo a oblékla si černé šortky a bílou košili bez rukávů. Nazula jsem si tenisky a stáhla si vlasy do culíku.

Bůh ví, co se Noře zase honilo hlavou. Už jsem pomalu začínala ztrácet trpělivost, co se Nory týče. Nechápejte mě špatně, Nora je mi hrozně blízká, ale poslední dobou se začala chovat hodně hloupě a nezodpovědně. A já jsem si připadala jako ten největší idiot na světě, protože si se mnou ani normálně nepromluvila. Kdyby mi prostě jen řekla, co se s ní děje. Cítí se odstrčená? Vždyť to ani nemusí. Já jsem tu pro ni byla vždycky, jen jsem možná byla v posledních dnech trochu vystrašená, ale není se čemu divit. Ztratila jsem svůj domov a zázemí. Přišla jsem o svou matku a musela o svůj život bojovat. Takové věci člověka dost poznamenají, ale Nora by to měla chápat. Ať už se totiž dělo cokoli, tohle jsme měli všichni společné. Procházeli jsme si tou stejnou věcí a měli bychom si pomáhat.

„Myslím, že bude někde v okolí," zamumlala Melanie a já doufala, že má pravdu.

„Jak se ti tu líbí?" snažila jsem se změnit téma.

„Moc," pousmála se a já jí chytla za ruku, „cítím se tu jako doma."

„Vždyť tu jsi doma," namítla jsem.

„Jen nechci..." odmlčela se a na chvíli to vypadalo, že nebude pokračovat.

„Co?"

„Jen si nechci na něco zvyknout a potom o to zase přijít, víš? Život je teď... jiný," zamumlala a já přikývla. Dneska z ní vycházela jen samá moudrá slova a já s ní musela v mnohém souhlasit. I když to byla věkově malá holčička, byla hrozně moudrá a chytrá.