Jsem jiná...

12. kapitola

Začal se smát. On se regulérně začal smát. Na tom nic k smíchu nebylo.
,,Chceš mi tady tvrdit, že jsi mimozemšťanka?" Zeptal se a měl na tváři úšklebek. Přikývla jsem.
,,Dokaž to." Řekl. Natáhla jsem ruku, dlaní vzhůru, myslela jsem na živel ohně. A pár vteřin na to, mi na dlani začal tančit malý plamínek ohně. Úsměv Dylanovi zamrzl na rtech.
,,Doufám, že už mi věříš." Řekla jsem a sklonila hlavu.
,,No asi ano, ale jak je to vůbec možné?" Zeptal se naprosto nechápavě.
,,Můj otec byl něco jako voják na mé planetě, ale při náletu vetřelců ho zabili. Mé mámě všechno kolem připomínalo, jak spolu byli šťastní, tak jsme se přestěhovali sem, na Zem. Byla jsem malá a naproti nám bydleli lidi, kterým jsme dali důvěru, ale oni nás zradili, tak jsme se přestěhovali, ale pronásledovali nás a mou matku zabili. Před svou smrtí mě poslala sem, do tohoto města, kde žiji do teď." Dopověděla jsem mu svůj příběh a koukala do země.
,,Nějak nevím, co říct. Je mi moc líto, co se stalo tvým rodičům." Řekl a objal mě kolem ramen.
,,To chápu." Pověděla jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.
,,Neřekneš ti nikomu, že ne?" Optala jsem se pro jistotu.
,,Neboj tvé tajemství je u mě v bezpečí." Odpověděl a dal mi pusu do vlasů. Nedá se říct, že bych byla úplně klidná, trochu mě děsí, že jsem dala zase někomu důvěru, ale něco uvnitř mě mi říká, že je to správné.
________________________________

Dnes ráno jsem se vzbudila se špatným pocitem. Od rána jsem se cítila opravdu divně. Chodila jsem po bytě jako bez duše.
Kolem dvou odpoledne jsem se rozhodla si jít zaběhat. Běžela jsem po silnici k parku, kde jsem si na chvíli sedla na lavičku a nastavila tvář slunci. Měla jsem v uších sluchátka, když v tom mě mobil upozornil na nově příchozí zprávu.
Neznámé číslo: On tvé tajemství možná neřekne, ale co uděláš se mnou?
Stále přemýšlím, kdo by to mohl být a stále mě napadá jen jedna osoba. Jak by mě ale mohl poznat? Teď se tím nebudu zdržovat, zvedla jsem se a běžela dál. Vyběhla jsem z parku a běžela po silnici na druhou stranu města.
Nedávala jsem moc pozor na cestu a to mělo za následek, že jsem do někoho vrazila.
,,Moc se omlouvám." Řekla jsem dotyčnému a malém se rozbrečela. Já narazila do Luka. Sakra.
,,Nic se nestalo, taky jsem nedával pozor na cestu." Ušklíbl se. Nervózně jsem se usmála a chtěla pokračovat, ale zastavil mě jeho hlas.
,,Neznáme se odněkud?" Zeptal se a bez ostychu si mě prohlížel.
,,Možná ze školy." Odpověděla jsem. Ať už mě nechá jít.
,,Je to možné, ale moc dlouho jsem tam nebyl, protože vypukl ten požár a stále se neví příčina." Prohlásil to, jako by věděl, že jsem to byla já.
,,Pravda. Ty si vlastně ten den nastoupil, že?" Hrála jsem, že o ničem nevím. Jsem z něho strašně nervózní. Přikývl.
,,No já už půjdu, měj se." Řekla jsem a rozeběhla se dál. Ten rozhovor byl opravdu zvláštní. Mám pocit, že mě poznal. To znamená jediné. Asi se budu muset opět přestěhovat. Odtud fakt nechci. Proč mě vždy dokáže najít? Bylo mi do breku. Nedávala jsem pozor na cestu s to se mi vymstilo. Někdo mi dal před pusu kus látky namočený v chloroformu. Ano na mě, i když jsem z jiné planety, působí. Dál si nic nepamatuji.

Zdravím, omlouvám se, že teď dlouho nevyšla žádná kapitola, ale potřebovala jsem si něco vyřešit. Tady je nová, i když je taková kratší. U další se budu snažit, aby byla delší. Užijte si čtení.
Maky❤️