Moje malé tajemství

3. kapitola

Tentokrát už jsme na sebe nečekali. Ale i tak, když jsme se potkali, tak jsme spolu udělali alespoň jeden dungeon pro páry. Už jsme byli tak v dobré půli. Dohráli jsme jednu z dalších map a opět jsme se teleportovali zpátky „Dobrá práce, už to začíná být těžší!" napsala jsem mu.

„To teda, ale pořád je to na nás lehký!" odepsal mi.

Usmála jsem se a napsala „Hele, v guildě se ptají na dungeon! Nepůjdeme?"

„Určitě!" zareagoval a potom dodal „jo mimochodem teď se má chystat nějaká 2v2 párová soutěž o draka."

Překvapilo mě to „Zní to dobře," otevřela jsem rychle tu stránku, abych si prohlédla cenu. Šlo o nejvzácnější zvíře, na kterém se jezdilo. Byla samozřejmě dvě, jedno bylo celé černé s rudými detaily a druhé vypadalo stejně až na to, že měl detaily modré. Rychle jsem ještě dopsala „Chci to vyhrát!"

„Tak to je dobře, začíná to příští víkend v sobotu. Ale myslím si, že bychom to měli nějak natrénovat, nebo se nějak připravit..." upozornil mě Weytrax.

„Souhlasím, půjdeme teda na ten dungeon, a pak se domluvíme?"

„Dobře." Připojili jsme se ke guildě a spolupracovali s nimi. Já byla healer a on byl zase úplně vepředu, přesto jsem ho neustále očima vyhledávala, i když jsem správně měla dávat pozor na všechny kolem mě. Bylo jediné štěstí, že tam bylo více zdravotníků než já. Celý boj trval zhruba půlku dne.

„Nebyla jsi trochu mimo? Přemýšlíš nad tou soutěží?" napsal mi, úplně jsem si představovala, jak se mi směje.

Zarazila jsem se. Samotné mi přišlo divné, že jsem vlastně celou dobu koukala jenom na jeho jméno „Hrabe mi?" řekla jsem si sama pro sebe, ale potom jsem radši rychle odepsala „Ano, přemýšlela jsem..."

„A co jsi vymyslela?"

Tou otázkou mě dostal, ale přesto jsem rychle odpověděla „No bohužel nic, co ty? Nějaké nápady?"

„Hmm... napadlo mě, že bychom použili něco na volání, abychom se mohli průběžně domlouvat a varovat se a tak..."

„To upřímně zní skvěle, máš skype?"

„Skype? Ne, ten zpomaluje počítač, Teamspeak je lepší..."

Zarazila jsem se a následně hlasitě vydechla. Nechápala jsem, co všichni mají s tím Teamspeakem. Jak by to mohlo být lepší? Vždycky mi potom spadl notebook „No dobře, tak to můžeme zkusit. Ale nevím, jestli to půjde tak, jak má."

„Co tím myslíš? Určitě jo!"

„No já nevím. Už několikrát mi kvůli tomu spadl počítač..."

„Tak to zkusíme a uvidíme dobře?"

„No dobře no..." nesnášela jsem ten program, ale nutně jsem chtěla tu cenu. Lítat na takovém vzácném zvířeti a ještě pyšně říkat, že jsme s manželem nejsilnější pár, pro mě znělo skvěle „Tak já si ho nainstaluju a zkusíme to na dungeonu? Doufám, že mi to nebude padat..."

„Dobře, ale až zítra. Dneska už musím končit," napsal mi.

„Dobře, tak zítra. Mezitím si alespoň nainstaluju ten Teamspeak," vypnula jsem hru. Podrbala jsem se po hlavě. Sama jsem ještě dodala „Stejně by ten skype byl lepší... alespoň bych na něj nemusela pak čekat, nebo on na mě..."

Další den jsem šla po škole rychle domů a dostala se stejným tempem do svého pokoje. Chvilku jsem čekala, jestli na mě rodiče zase vlítnou a neřeknou mi, že jsem pořád na počítači. I když pravdou je, že už na to museli být zvyklý. Zapnula jsem notebook a následně i hru. Chvilku jsem čekala na Weytraxe, který přišel chvíli po mě „Nečekáš?" napsal mi.

„Ne, teprve jsem přišla. Mimochodem mám i stažený Teamspeak."

„Tak to zkusíme," napsal.

Nervózně jsem vydechla „Ale pravdou je, že mi musíš pomoct, jak vůbec s tím něco dělat..."

„Samozřejmě," odepsal mi, a následně mi popsal, jak program funguje.

Jak jsem to zprovoznila, tak jsme rychle zmlkla, zaplavil mě stud. Ne kvůli tomu, že jsem nevěděla, jak pracovat s Teamspeakem, ale prostě jsem byla až moc stydlivá na to, abych zvládla mluvit „Ahoj..." ozval se Weytrax jako první.

„A...ahoj..." vykoktala jsem ze sebe.

„Jsi v pořádku? Nebo to fakt nefunguje?"

„Ne funguje to, jen jsem trochu... nervózní..." odpověděla jsem mu.

„Ah tak," jeho hlas byl klidný, ale přitom mi přišel veselý.

Když jsem se na chvíli zamyslela, tak mi došlo, že jeho hlas ani nebyl tak hluboký. Zněl spíše vysoce, jako hlas malého kluka. „Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se ho nejistě. Náhle mi došlo, že jsem se ho zeptala až na moc osobní otázku „Uh vlastně..."

„V poho, je mi 19, ale..." zarazil se na chvíli „hádám, že mi to volání mutuje hlas co?" zasmál se.

„Jo, tak trochu..." usmála jsem se „tak co půjdeme na ten dungeon?" zeptala jsem se ho. Začala jsem se cítit klidněji a můj hlas časem přestal být úplně rozklepaný. Taky nám boje šli ještě lépe než předtím „Myslím, že bychom to mohli vyhrát," řekla jsem po tom, co jsme dohráli.

„Jo, docela nám to jde a ještě k tomu máme vcelku dobrou kombinaci!" řekl vesele.

„ Tak to ještě víc zkusíme nacvičit a musíme ještě vyřešit nějaké mínusy a udělat z nich plusy, abychom vyhráli!"

„Ty to vážně chceš vyhrát co?" zeptal se mě se smíchem.

Kývnula jsem a řekla „Ano, ta cena... chci ji, a taky být nejsilnější pár zní perfektně..."

„To je taky fakt," po tom rozhovoru jsme opět začali dělat dungeony, abychom si procvičili spolupráci „Hele musím končit..." řekl mi docela dost pozdě večer. Podívala jsem se na hodiny a zděsila jsem se. Normálně jsem takhle dlouho spát nechodila, když jsem měla školu. Co mě ale víc překvapilo, bylo, že mi rodiče neřekli absolutně nic

„Tak čau..." řekla jsem a okamžitě vypnula úplně všechno, hovor, hru i notebook. Nejistě jsem si stoupnula a pomalu vyšla z pokoje. Rozhlédla jsem se kolem sebe a šla do obýváku, kde hrála pouze televize. Všimla jsem si, že tam mamka leží a spí. Na chvíli jsem se zamyslela a vzpomněla si, že táta má vlastně službu, takže nebyl přes noc doma. Unaveně jsem vydechla, dala si rychlou sprchu, vyčistila si zuby a opět se vrátila k rodiči „Mami vstávej... už je jedna hodina ráno..."

„Ty jsi ještě vzhůru?" zeptala se mě a zamračila se.

Zarazila jsem se, ale zavrtěla jsem hlavou „Ne... jen ta televize mě, vzbudila..." zalhala jsem.

„Ah tak," překvapilo mě, že tomu uvěřila, ale bylo to dobře pro mě.