Tajemství rodu Hilfenberku

21.

"Dylane... Počkej!" křičel za mnou Arch a já nevnímal nic jiného, než jen studený déšť a míhající stromy kolem mne. Běžel jsem, co mi síly stačily. Ignoroval jsem pálení na hrudi a dávicí kašel. Musel jsem je najít. Jsou moje rodina. Proč? Zastavil jsem se. "PROČ?!" zakřičel jsem na celý les ponořený do tmy a deště.

"Vem si ty léky...." domlouval mi můj společník, když jsme seděli společně před hořícím krbem. "Musím je najít A., prostě musím. Jak to mohli udělat?" jakmile se mi vybavil obraz ze sklepa, přepadla mě nevolnost. "Ubohé zvíře... Rozpárané... Vnitřnosti všude..." Diana se ohradila, že to tak podrobně říkat nemusím. ".. Na zdi bylo napsáno 'Jdeme si pro tebe.'. Bojím se o svou rodinu, copak jsou toho schopný? Tím myslím... ublížit někomu?" zakroutil jsem hlavou a podíval se do odrazu horkého čaje. Zatnul jsem zuby. "Dylane.. Jsi celý bledý.. Dej si ten inhalátor už.. prosím.." žadonil Arch. "Takhle tě to zabijí.." Vzal jsem si od něho malou krabičku s bombičkou. Měl pravdu. Nemůžu zemřít dřív než zjistím, kde je moje rodina. Přiložil jsem si inhalátor k puse a rychle provedl pro mě tak známou proceduru. Několikrát. "Teď si odpočiň, naber síly... Později se domluvíme na dalším postupu, dobře?" pohladila mě Diana po vlasech a usmála se. Takovou jsem jí ještě neznal, dokonce to i samotného Juliana překvapilo. Pokynula, abych mi dali prostor a všichni se vzdálili. Nakonec jsem zůstal v celém pokoji jen já sám se šálkem horkého čaje. Nemohu tu čekat. Každá sekunda promarněná může být fatální. Vzal jsem pero, inkoust a začal psát na papír. 

Drahý A., Juliane. Drahá Diano.

Prvně bych vám chtěl za vše poděkovat. Jsem nesmírně rád, že jsem vás mohl poznat a nelituji jediného činu, který jsem udělal, ale nyní nesmím dál čekat a musím je najít. Omlouvám se vám, ale doufám, že mě chápete. Až tohle budete číst, buď budu mrtev nebo nevím co, ale prosím... Nehledejte mě. Buďte tu v bezpečí, aspoň tedy v tom maximálním, jakým můžete být. Až je najdu, tak se za vámi vrátím. Pokud nebudete proti, tak i s mou rodinou a společně vymyslíme, jak této brutalitě zamezit. Slibuji. 

Doufám, že se nebudete zlobit.                                                                                                 Mějte se, Dylan

Podepsal jsem se a dopis uložil bezpečně na pracovní stůl v rohu místnosti a vrátil se zpět k pohovce. Nemohl jsem déle otálet. Převlékl jsem se do kožených, černých kalhot a k tomu vzal z Archovo šatníku černou taktéž koženou bundu. Venku už přestalo pršet, ale stále se čas od času blýsklo. Otevřel jsem okno a seskočil na menší stříšku. Po okapu jsem slezl na zem. Nasadil jsem si kápi a rozeběhl se zpět k našemu domu. Naposledy jsem mezi stromy pohlédl do oken panství. "Sbohem A." šeptl jsem a rozeběhl se k domu.