Setkání z války /Vilkinhof/

„Ještě se rozluč."

Nastal ten den, kdy chtěl David říct jednu z největších lží ve své životě, zrovna člověku, kterého miluje nejvíc. Zhluboka se nadechl, Roman by měl za chvíli přijít a David stále nebyl připravený mu to říct. Snažil se rozptýlit otravováním Hofa, který chtěl výjimečně spát. V ten moment se otevřeli dveře a David na sucho polknul. Předstíral, že dělá něco záživného, aby to nevydalo zvláštně, že jen tak sedí na židli a nic nedělá. Roman si sedl vedle něj, chvíli sledoval, jak David předstírá, že něco dělá a pak se ho konečně zeptá. „O čem si chtěl mluvit?" prolomil ticho Roman. David se na něj jen otočil. „Dostal jsem nabídku na stáž," začal David nervózně, teď přichází ta lež, „v Londýně, na čtyři měsíce." Roman se na něj jen zvědavě podíval. „To je dobrý. Nabereš nové zkušenosti," uvažoval nad tím pozitivně Roman. David se na něj jen zoufale podíval, ale nic neříkal. „Jde mi spíš o to, že jsem ti to neřekl. Mohl si to vědět dřív," vymlouval se z toho David. Roman se na něj jen povzbudivě usmál.

„Takže jsi se rozhodl," usmál se na něj jedovatě Adam, „bereš tu práci na tom výzkumu?" „Beru, nic jiného mi nezbývá," řekl David zoufale, tížilo ho svědomí. Nechtěl tohle dělat, ale musel. Musel utéct, co nejdál, pokud to jde a dokud to jde. „Kdy odlétáš?" zeptal se ho znovu Adam. „Příští týden ve čtvrtek," odpověděl mu stručně David, tak rád by si teď nafackoval za to co dělá. „Soustřeď se, budu tě potřebovat," okřikl ho jemně Adam, celou dobu se sice tvářil, že ho to nebolí, ale nechtěl si to připustit. Cítil Davidovu bolest na morku kostí a tížilo ho to, ale na rozdíl od něj se uměl tvářit, že se nic neděje. „Ještě se rozluč."