Love You Goodbye?- A czech lesbian story

/Ｏ/

Být sama smutná nebylo úplně nejlepší, ale vidět Darcy naprosto zlomenou bylo ještě horší. A když jsem myslela, že už hůř být nemůže, dosralo se to úplně všechno, do nejmenšího detailu.

Práce papparazi- mimo toho, že je mi ze sebe samotné zle- není jen tak a jde o celkem náročnou záležitost. Musíte vždy mít všechno připravené a vždy být v pozoru. Vždy musíte být dochvilní. Snažit se být lepší a šikovnější, aby vám tu nejskvělejší fotku nevyfouknul někdo jiný. Ale především musíte být rychlí, přesní a efektní.
Jenže skloubit všechny tyhle věci dohromady může být někdy hodně těžké a ne vždy se daří. Naneštěstí pro mě pro tohle Raymond nikdy pochopení neměl.

A pondělí byl fakt den blbec. Asi ten nejblbcovější.

Tentokrát se v italských ulicích měla kolem šesté odpolední objevit nějaká slavná herečka, které se údajně prý už dlouho daří prchat před zvědavýma očima čoček fotoaparátů, a bylo by tak výtečné-jak řekl Raymond, kdyby se pod tou nejlepší fotkou pyšnila společnost GonzMedial. No, to se teda bude mít čím chlubit...

A chtě nechtě jsem tak musela vyrazit.

Když jsem čekala na nádraží, měla jsem ještě nějaký čas si zjistit, kdo že to vlastně je. Rozklikla jsem si jednu z příloh. Adele...aha. No, ani se jí chudákovi nedivím, že už jí je to hodně nepříjemné.
Notak, klid. Nesmím o tom přemýšlet. Prostě je to moje práce. Vždycky si umím věci zdůvodnit. Dělám to přeci pro tátu a Sam. Na úkor porušování práv druhých?- zkazí to hlas v mé hlavě.
Připadám si bezmocně, jako v začarovaném kruhu, ze kterého nevím, jak ven.

Na lavičce sedím ještě dalších deset minut. Tak ale už...kde ten vlak vězí? Netrpělivě o zem poťupkávám botou. Z budovy se rozhlasem ozve něco-překvapivě- italsky, takže rozumím jen číselným údajům a domyslím si, že hlásí zpoždění nebo tak něco. Hm, to je výborný.

Když vlak za dalších pět minut konečně přijede, je mi jasné, že už jsem hodně ve skluzu a na tramvaj budu při nejlepším muset minimálně sprintovat. Ještě k tomu tohle nejsou moje jediné obavy, už od rána mi nějak stávkuje foťák, tak snad se urychleně vzpamatuje.
O tři stanice později doslova vypadnu z vlaku a mizím do podchodu, kudy ovšem není nejjednodušší se procpat a na moje tichounké ,zdovolením' nebo ,omlouvám se' nikdo nereaguje.
Jsem ráda, že nemám podpatky a schody beru po třech, ale ani to mi nenapomůže k tomu právě rozjíždějící se spoj stihnout. Celá zadýchaná dojdu k zastávce a sleduju vzdalující se tramvaj. Chjo. No, nezbývá mi, než si počkat na další a potom doufat, že se mi ještě podaří najít dobrý flek na fotku.

Zpětně je celkem vtipné, jak jsem se bála o dobrý plac, když ve finále jsem Adele stihla jen odcházet, mačkaly se přede mnou tak tři řady chlapů jako hora a můj foťák ještě k tomu odmítal ostřit. No, bylo jasné, co mě po tomhle čeká.

**

,,Jestli myslíte, že to takhle budete výst dál, tak to se teda asi brzo rozloučíme. A na výplatu zapomeňte."
,,Pane Raymonde, bez výplaty bych byla už podruhé, já ty peníze potřebuju na nájem, zbytek, co jsem měla jsem...."
Zbytek všech mých peněz posílám mému ovdovělému tátovi, který vychovává ještě jedno malé dítě a ty peníze jsou pro nás zásadní, jenže to vy nedokážete nikdy pochopit.- dodala jsem v duchu.
,,Mně je v celku jedno, na co ty peníze potřebujete. Tohle už je tak po páté, co jste něco zkazila. Myslíte, že mi za to stojí, platit někomu neschopnému, jako jste vy?"
,,Ale..."
,,Támhle jsou dveře." utne mě a ukáže na dveře za mnou. ,,Berte a odejděte hned nebo neberte, a rozloučíme se nadobro."