Moje malé tajemství

4. kapitola

Bilo mi srdce, dneska začaly soutěže o nejsilnější pár. Vydechla jsem, přejela mě husina po zádech „Jsi nervózní?" řekl Weytrax, už jsme spolu měli zapnutý teamspeak a domlouvali se.

„Ne, já nejsem nervózní!" řekla jsem nahlas, ale potom se zarazila „Možná trošičku..."

„Uklidni se, je to jen hra," řekl se smíchem „a pokud budeš hodně nervózní, tak to určitě nějakým způsobem pokazíme," snažil se mě zklidnit. Hlasitě jsem se nadechla a vydechla „Přesně tak, nádech a výdech..." povzbuzoval mě.

Zasmála jsem se „Tak fajn jdeme na to..." protáhla jsme se a připravila se na souboj. Už první zápas byl dost náročný, ale to jsem měla očekávat. Naštěstí to stejně šlo podle našich plánů, byla jsem vzadu zatímco Weytrax byl přede mnou a věnoval se oběma nepřátelům. Já ho mezitím uzdravovala, a když se rozhodli zaútočit na mě, tak jsme je spolu už zabili vzhledem k tomu, že měli méně života. Takhle to probíhalo tři měsíce, samozřejmě, že jsme používali i jiné taktiky, ale vyhrávali jsme.

Z března se vcelku rychle stal květen a nás čekal poslední zápas. Měli se utkat nejlepší z nejlepších a jedněmi z nich jsme byli i my. Už zbývala jen hodina „Jsem ještě nervóznější než kdy předtím..." řekla jsem s tichým smíchem.

„Není divu," zasmál se, ale potom zvážněl „Hele..."

„N...no?" znejistěla jsem.

„Mám tě rád," náhle pronesl. Neočekávala jsem to, zrudla jsem a chytila si tvář. Proč mi to říká zrovna teď, chtěla jsem říct, ale přesto jsem nemohla.

„No... teď..."

„Pokud vyhrajeme, budeš se mnou chodit doopravdy?"

Zarazila jsem se na chvíli. Netušila jsem, co mám říct, ale stejně jsem nakonec souhlasila „Dobře, ale jen když vyhrajeme. Po tom mi taky pošleš fotku... pro jistotu."

Zamyslel se, trochu mě to znervóznělo, ale nakonec souhlasil „Dobře, pokud nebudu vypadat podle tvých představ, tak se to může zrušit..." vzhledem k tomu, že zadal i tohle pravidlo, tak už jsem se cítila o něco klidněji. Faktem je, že jsem si mohla tím pádem být jistá, že nebude úchyl, možná.

„Tak dobře," vydechla jsem, vlastně byla šance padesát na padesát, že vyhrajeme. A s tímhle jsme šli na náš poslední zápas. Samozřejmě, že to bylo těžší než všechny ostatní, ale Weytrax byl asi inspirovaný a šlo mu to mnohem lépe než předtím. Povzbudilo mě to a stal se z toho náš nejlepší výkon. Vyhráli jsme.

Byla jsem vážně šťastná, dostali jsme naše draky a já získala toho černého s červenými detaily. Jména našeho partnera pod přezdívkou se taky změnila, i když trochu směšně. Nyní bylo vedle jména srdíčko stejné barvy jako jméno. Zasmála jsem se nervózně, protože jsme si náhle vzpomněla na naši domluvu „Vyhráli jsme..." řekla jsem tiše.

„Jo..." odpověděl nejistě „Um..."

Vydechla jsem „Tak mi teda pošli tu fotku!" rychle jsem mu přikázala, i když pravděpodobně potichu a nejspíš i nesrozumitelně.

„Dobře..." zamyslel se „já ti pošlu odkaz dobře?"

„Odkaz? Rovnou mi můžeš poslat facebook ne?" zeptala jsem se ho, říkala jsem si, že by to tak bylo ještě jistější.

„Já... já ho nemám," napadlo mě, že mi lže, ale nevěděla jsem, jestli mu mám na to něco říct, nebo raději mlčet. Proto jsem raději jen zavřela pusu „Já... pošlu ti tu fotku odkazem, dobře?"

„Hele... abych to jistila víc, tak chci minimálně tři tvoje fotky v jiném oblečení a jednu v jiném prostředí. Tím myslím, že to nemusí být tvůj pokoj ale třeba na balkoně," zadala jsem mu své další požadavky. Sice šlo pouze o online vztah, ale Weytrax mi přece jen byl taky sympatický, navíc jsem stejně s nikým nechodila a občas jsem se cítila i osaměle. Myslela jsem si, že by to mohlo být docela fajn.

„No dobře..." zareagoval s výdechem „tak počkej chvíli..." vypnul mikrofon a asi hledal správné obrázky a nějakým způsobem je dával na odkazy. Postupně mi poslal tři obrázky. Na první byl asi ve svém pokoji, před zrcadlem, mobilem si zakrýval obličej, ale stejně toho bylo docela dost vidět. Měl hnědé krátké vlasy, jeho účes celkově působil jako průměrného středoškolského kluka. Byl oblečený v černé mikině a modrých kalhotách. Na další fotce působil formálním dojmem, nejen jeho vlasy byli upravené, ale také měl na sobě černé sako, bílou košili a tmavé kalhoty, ale opět jsem nemohla vidět tvář. Na posledním obrázku se nacházel někde venku, tentokrát mu mobil neschovával obličej, ale naopak se to stalo přirozeně. Na hlavě mu totiž seděla černá kšiltovka, která mu kryla tvář. I teď nosil jiné oblečení. Všechny podmínky splnil a vlastně nevypadal špatně teda až na to, že jsem nemohla nikdy vidět jeho oči, nos, pusu a jeho další rysi.

„Vypadáš... dobře," usmála jsem se „ale nechápu, proč jsi mi nemohl poslat někde, kde máš obličej!"

„To se neřeklo," zasmál se „tak co. Pošleš mi taky svůj obrázek hm?"

Polknula jsem docházejíc mi, že beztak teď až uvidí můj obrázek tak nejspíš naši dohodu zruší. Jenže byla jsem holka, nebyla jsem ani stará ani dítě a neměla jsem nadváhu, to by měly být jeho požadavky ne? Rychle jsem se podívala na mobil a našla nějaký svůj dobrý obrázek. Vyfotila jsem se hned poté, co jsem přišla od kadeřnice. Podívala jsem se na dlouhé zrzavé vlasy, které dosahovali kousek nad ramena, na sobě jsem měla nějaký černý svetr. Všimla jsem si svého nevinného úsměvu a došlo mi, že to bylo pořízeno týden před mým rozchodem. Zavrtěla jsme hlavou a okamžitě obrázek nahrála a potom odeslala jeho odkaz Weytraxovi.

Nejistě jsem polknula. Kdysi jsem si myslela, že jsem byla hezká, ale po rozchodu se svým přítelem mi klesnulo sebevědomí „Wow... jsi fakt krásná..." řekl chlapec „mnohem hezčí než jsem čekal..."

Cítila jsem, že mi začaly hořet tváře „Nelži..." pronesla jsem.

„Nelžu! Fakt vypadáš dobře! Jsi můj typ..." poslední větu řekl trochu tiše.

„Jak tvůj typ? Poslala jsem ti jen jednu fotku," zasmála jsem se, ale potom jsem se spokojeně usmála. Byla jsem šťastná. Potěšilo mě, že mě pochválil.