Tajemství rodu Hilfenberku

23.

Chvilku mi trvalo než mi došlo, co právě vypustil z úst. "Cože?" zamrkal jsem a vyčkával jsem na jeho vysvětlení. "Co mi táta vyprávěl a pyšnil se tím, tak jeho děda nikdy Hilfenberky neměl rád. I když pomáhali lidem, tak mu na nich stejně něco vadilo. Spáchal hřích, zabil nevinného člověka kvůli chamtivosti. Můj táta pokračuje v jeho šlépějích a bohužel nakazil tímto myšlením i mou mámu, ale jak jsem ti říkal už před chvíli, nechci je následovat." dořekl svůj monolog a místo úsměvu se mu objevil pouze úzký pruh. Nevěděl jsem, co bych mu na to měl říct. Vstal jsem od stolu a objal jsem ho. "Nemusíš tak žít. Můžeš se jim vzepřít. Arch a jeho rodina to pochopí, ale musíš se konečně rozhodnout, na jaké straně jsi. Pros-.." začal jsem kašlat. Přišlo mi, že byl horší a horší. "Dylane?" zeptal se nervózně Leo a já zvedl ruku ve znamení, že je vše v pořádku. Neměl jsem zapotřebí strašit dalšího jedince. Vylovil jsem v kapse inhalátor a zhluboka se nadechl. Dávivý kašel neustoupil, pouze se zmírnil. Inhaloval jsem ještě jednou, ačkoli jsem přerušil nařízenou dávku. Kašel nakonec ustoupil a já se mohl nadechnout. "To je... dobrý.." nabíral jsem kyslík zpátky do těla. 

Cítil jsem, že mi je na omdlení. Sedl jsem si zpět na židli a chvilku se to snažil vydýchat. "Prosím..." spustil jsem nakonec "... musíš zjistit, kde je má rodina. Co se s ní stalo. Tohle všechno přeci není normální. Moment, je tvůj otec naživu?" zeptal jsem se náhle a bylo vidět, jak ho má otázka zaskočila. "Uh-oh..." hledal ta správná slova. "Je... A má v sobě tolik agrese, že nedokážu nadále předvídat, co ho napadne." sklopil pohled k zemi. "Právě proto musím najít svou rodinu Leo!" vystřelil jsem ze židle a rychlou chůzí jsem šel ke vchodovým dveřím. "Co blázníš!" zastavil mě a stoupl si přede mě, abych nemohl odejít. "Co když tě moje rodiče uvidí? Řekl jsem jim, že jdu zkontrolovat dům a teď by mě tu viděli? S tebou? Víš, co by ti provedli? Já to totiž nevím a ani to vědět nechci." začal naléhat a přesvědčil mě, abychom šli zadním vchodem směrem do zahrady. 

Proplížili jsme se zpět do lesa. "Nebudu se dál schovávat Leo, musím vzít osud do vlastních rukou." rozhodil jsem rukama a neuvědomil si, že levou paži mám mírně pořezanou od střepů. Okamžitě mě opět zalila prudká bolest a já jen tiše sykl. "V tomhle stavu nemůžeš jít nikam. Ani já. Počkej, přinesu ti nějaké věci na převlečení." rozhodl a rozeběhl se směrem k jeho domu. Pozoroval jsem dění u nich doma zpoza stromu. Spatřil jsem jeho mámu, jak si zakryla pusu a začala mu něco říkat. Téměř křičela, ale okna tlumila všechen zvuk. Náhle se vynořil jeho otec a uštědřil mu facku. Chtěl jsem se rozeběhnout a udělat něco, ale hned jsem se stáhl zpět. Ničemu bych nepomohl a akorát bych vše zhoršil. Najednou nastala hádka mezi jeho mámou a otcem, vytáhla na něj nůž a podle všeho začala vyhrožovat. Leův táta se otočil a já zalapal po dechu. Celá jeho levá polovina tváře byla popálená. "Proč.." stopl jsem sám sebe. Litování takového monstra není na místě, on si to nezaslouží. Po pár sekundách se Leo zvedl a jeho máma ho objala. Musel jsem uznat, že nevypadá tak .. zmanipulovaně. 

Nakonec jsem se otočil a šel hlouběji do lesa. Sedl jsem si na jeden pařez a konečně jsem se prohlédl. Všude zely díry a pod nimi se zbarvovaly modřiny a šrámy. Vzdychl jsem. Tohle mi Arch neodpustí, zničil jsem mu jeho oblíbený 'outfit'. Přemýšlel jsem, jak dosáhnout toho, aby se Hilfenberkové mohli opět cítit v bezpečí - i když daleko od dění, jelikož si nemyslím, že by je lidé akceptovali a zároveň zajistit, že se opět shledám s mou rodinou. Z přemýšlení mě vytrhl Leo, když mi poklepal na rameno. "Tady máš, nevím, jestli ti to bude, ale máme podobnou postavu." usmál se a já mohl spatřit obtisk otcovo ruky. Všiml si, že na to místo koukám a odvrátil tvář stranou. "Leo..." vzal jsem opatrně jeho bradu do ruky a zlehka jeho tvář otočil zpět. Podíval jsem se mu zhluboka do očí. ".. už nikdy svůj pohled neuhýbej stranou. Buď silný, sebevědomí..." zamrkal jsem ve vší vážnosti. "I když, teď udělej výjimku a otoč se, prosím. Chci se převléknout." mrkl se a usmál se. Leo se rozesmál a zašel za jeden větší strom. 

"Voila.." vynořil jsem se a zazubil se. Začínal jsem se cítit jako bezdomovec i když jsem nyní prakticky jím byl. Nosím věci jiných lidí, jak vtipné. "Celkem ti to padne, jsem věděl, že ti to bude." Zakýval jsem hlavou ve znamení souhlasu. "Teď bychom měli ale jít do města a zjistit více informací. Ty jsi asi doma nic nezjistil co?" zeptal jsem se a scénku, kdy Leova máma tasila nůž jsem vynechal. Pouze zavrtěl hlavou. "Bohužel, promiň..." omluvil se a společně jsme prošli na lesní cestu, která vedla do města.

Ptali jsme se různě lidí, jestli někdo neviděl mou rodinu. Všichni říkali jedno a to samé, že nikoho a nic neviděli. Celé dopoledne jsme tím zabili. Byl jsem vyčerpaný, jelikož jsem už dva dny nespal. Stěží jsem držel pozornost, Leo se někam vypařil a já seděl opuštěný na lavičce uprostřed náměstí s kašnou. Kolem kašny rostly mohutné duby, ze kterých vycházela zvláštní aura. Jistě si musely pamatovat spoustu událostí, možná si dokonce pamatují i toho tuláka, který byl nemilosrdně zavražděn. "Prý hledáš svou rodinu." ozval se ženský postarší hlas. Probral jsem se z přemýšlení a unaveně pozdravil. "Tyhle titáni tu rostou už několik století. Zasadili je tu obyvatelé, kteří naší vesnici vybudovali. Jsou svědky spousty činů a násilí, ale také radosti a blahobytu. Dylane.." zarazil jsem se, jak mě mohla znát? ".. nic není černobílé. Každá mince má dvě strany a ačkoliv se teď zdá, že je vše ztracené, tak tomu tak mnohdy není. Neztrácej naději, pátrej, objevuj." otočil jsem se směrem odkud přicházel ten hlas a akorát jsem vylekal Lea. "Pane jo, trošku klid Dylane, nemusíš tu hned po mě skákat." zasmál se a podal mi kafé. "Počkej..." klesl mi hlas až jsem začal chraptět. "Co je? Vypadáš, jako by jsi slyšel přízrak." drkl do mě. "To je fuk... Díky za to kafé, jak jsi věděl, že to je teď to jediné, co potřebuji?" unaveně jsem se usmál a lokl si horkého nápoje. Na jazyku se mi rozlila mléčno-kávová chuť. "I slepej by viděl, jak jsi unavený." mrkl a otočil se směrem k obchodu se zeleninou. 

Účinek kofeinu nenechal na sebe příliš čekat a už po pár loknutí jsem cítil nový příval energie. "Ahoj.." pozdravila nás holčička. "Jé, ahoj Ellenor, co ty tu? Kde máš mámu?" Leo vypadal, že jí zná. "Maminka šla do krámu, hned ale bude tu. Žíkala, že mám poškat venku." zazubila se a stydlivě zapózovala. "Koukej, mám nové šatičky!" "Ale Elleanor, neobtěžuj tu Lea a..." Podívala se na mě přičemž pokračovala: ".. ty musíš být Dylan! Moc ráda tě poznávám. Zrovna před pár hodinami jsem viděla tvou mámu, respektive to už bylo včera. Ten čas tak letí." vystřelil jsem z lavičky jako bych dostal žihadlo. "Cože jste říkala?" "Oh.. No, včera k večeru jsem spatřila tvou mámu jak sedí v trošku dražším autě. Vedle ní seděl nějaký muž. Zaťal jsem zuby. "Její bývalý přítel... můj otec." vydechl jsem nechutí, ale alespoň jsem věděl, že je v bezpečí.