Ještě jsme se chvíli procházeli a pak jsme šli zpátky k Jankovi do bytu. J:To bylo skvělý odpoledne. T:Jo, to bylo. Usmáli jsme se na sebe. V:Mamí, mě bojí nojičky. T:Ale prosím tě. Tak si půjdem lehnout, jo? V:Ťak jo. A půjdě i stjejda? T:No, strejda si musí odpočnout. V:Škoďa. J:Ale počkejte, když Verunka chce, tak já půjdu a necháme odpočnout maminku, jo? V:Jooo. J:Super, takže Týno, ty si teď lehneš, počkáš na mě a odpočneš si a já půjdu Verunku uspat, může být? T:Ty seš skvělej. V:Supeej. J:Tak fajn, tak pojď. Vzal Verunku do náruče odešel s ní někam po shodech nahoru. Já jsem si zatím lehla na gauč. Hm, má ho pohodlnej.
Janek:
Šel jsem s Verunkou po schodech nahoru do pokoje pro hosty. V:A žekněš mi pojáďku? Pjosím. J:No, když tak hezky prosíš, tak asi budu muset, co? V:Joo. J:Tak jakou bys chtěla? V:Ťo je jedno. J:Tak dobře. A nebo víš co? Já ti něco povím, jo? V:A čo? J:Poslouchej, ale nesmíš to nikomu říct, jo? V:Něbooj. J:Tak dobře. Víš, my už jsme se s maminkou znali dřív, jen jsme na sebe zapomněli. V:Fakť? J:Jo, ale bude to naše velký tajemství, jo? V:Jašně. Usmáli jsme se na sebe. J:Chceš říct tu pohádku? V:Aši ně. Já už jsem unavená. J:Tak dobře a Veru pssst. V:Něbooooj. Dobjou. J:Dobrou. Dal jsem jí pusu na čelo, přikryl ji a šel jsem dolů za Týnou. Cestou po schodech jsem přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu, že jsem to Verče řekl. Doufám, že se Týna nebude zlobit.
Týna:
Ležela jsem na gauči a za chvíli přišel Janek. Tvářil se zvláštně. Jako by mi něco tajil, ale zároveň mi to chtěl říct. T:Děje se něco lásko? J:No,asi jo. Víš, já... řekl jsem Verunce, že už jsme se znali z dřívějška. Podíval se na mě smutně. No, tak tohle jsem nečekala. Hodně mě zaskočil. Asi mi to i trochu vadí, ale zase na druhou stranu by Verunka měla znát pravdu a je lepší jí ji sdělovat po kouskách, než to na ní v osmnácti vybalit a dělej si s tím, co chceš.Úplně jsem vypadla z reality, zatímco Janek tady na mě už nějakou dobu mluví. J:Haló, Týno, vnímáš mě? T:Eeh, co- cože? Jo, jasně, že tě vnímám. Eh, co jsi říkal? J:Jsi v pohodě? T:Jo, jasně, proč bych nebyla? J:No,přišla jsi mi taková zamyšlená. T:No, ale už jsem v pohodě. Tak co jsi chtěl? J:No, ptal jsem se tě, jestli se zlobíš, že jsem to Verunce řekl. T:Jo, tohle. No, dost mě to zaskočilo, ale nevadí mi to. Stejně to musíme Verunce jednou říct. Samozřejmě, že ne hned, je na to ještě malá, ale jednou jí to řekneme. J:Ty jsi skvělá. Myslel jsem, že na mě budeš naštvaná. T:Ne, neboj, nejsem. Usmáli jsme se na sebe. Jsem ráda, že jsme si to vyříkali. Jsem ráda, že Janka mám. Potom mě začal líbat a dál si to domyslíte sami... Potom jsme šli spát.
