Únos (kagehina) [ZRUŠENO]

Kapitola 10.

Hinata nebyl schopný ničeho. Pohybu, zvuku, breku.

Jediné, co dovedl, bylo schovat se pod peřinou a tiše truchlit. Momentálně neskutečně litoval toho, že si místo tohoto nevybral smrt. Bylo by to mnohem pohodlnější a vyhnul by se té pitomé dražbě. Na druhou stranu by už nikdy neuslyšel smích malé Natsu. Rodiče by ho už nikdy nemohli kárat za špatné známky ve škole. Už by nikdy nenavštívil Ukaiovu večerku za účelem koupit si něco dobrého na zub.

Ukai. Před tím, než Hinata vyšel zpátky domů ho upozorňoval, aby si na sebe dával pozor. Kdyby jen věděl, co bude následovat, určitě by ho poprosil, aby ho doprovodil. Kdyby to udělal, vyhnul by se tomuhle. Vyhnul by se litování toho, že si místo smrti vybral 2 roky dělat děvku.

Začala se mu klížit víčka a Hinata jim neodporoval. Nechtěl, a i kdyby ano, neměl by na to sílu.

...

Ráno se probudil oblečený v novém spodním prádle ve své posteli v útulném pokoji číslo deset.

Udivilo ho, že si někdo dal tu práci s tím ho oblíknout a přenést do jiného pokoje. Jaký by to taky mělo smysl?

Všiml si nového županu pověšeném na ramínku, které bylo zaháknuté za dveře skříně. Rukama se vytáhl do sedu a nohy spustil přes roh postele do huňatého koberce. Ale když vstával a udělal první krok ke kusu tenkého hedvábí, pochopil, proč ho přenesli a oblíkli, když spal. Z bolesti, která mu vystřelovala do celého těla z jeho zadních partií, se mu podlamovala kolena a nutila ho tlumeně naříkat bolestí.

S nadávkami se mu nějak podařilo došourat k jeho neefektivnímu brnění, které na sebe navlíkl, v úrovni pasu pojistil uzlem na mašli a došoural se zpátky k posteli, do které si vlezl a přikryl se peřinou až k bradě.

Upřel prázdný pohled do dveří, které vedly do béčka a po lících mu už putovaly slzy.

Bolest mu živě připomněla hrozivou vzpomínku ze včerejška. Bolest zrodila bolest. Hlubší, dlouhodobější, bolestnější. Vždy si říkal, že na světě není nic horšího než pětka z matiky a její následky doma. Mýlil se. Zatraceně moc se mýlil.

...

Rozrazily se dveře. Hinata, stále celý přikrytý pod temnotou pokrývky, se otočil za zvukem. Osoba, která tak naléhavě vletěla do místnosti, z něj strhla peřinu a silně ho objala. Hinatovi se na tváři zjevil překvapený výraz, který ovšem stejně rychle zmizel jako přišel. Všiml si totiž šedivých hedvábně měkkých vlasů, které mohli patřit jenom jediné osobě v téhle strašlivé budově.

Hinata objetí pevně opětoval a svou tvář schoval do Sugova ramene, kde látka jeho županu začala vlhnout jeho slzami.

,,Ah, Hinata-chan. Bylo to hrozné?" Hinata souhlasně zakýval hlavou.

,,Vždy když zavřu oči, tak vidím ten jeho pohled, stále mi připadá, že mám těsně svázané zapěstí a stále cítím jak..." Hinata se zajíknul. Nemohl to říct nahlas. Chtěl jen mlčet a nasávat Sugovo uklidňující teplo a Sugawara to chápal.

,,Tak moc rád bych ti řekl, že už to nikdy nebudeš muset zažít. Tak moc rád. Ale já ti lhát nebudu. Já ne." 

Ya-hoo~!

Prázdniny dnešním dnem končí a zítra se zase budu vybíjet na distančce. Co vám budu povídat, neskutečně se těším  -_-

Každopádně, měli by jste o Vánocích zájem o nějakou speciální kapitolu? Jo vím, je brzo, ale i tak by mě to zajímalo. Ať neplánuji zbytečně heh.

Kdyby měl někdo zájem, můžete mě sledovat na instagramu (_.edogawa.ayaaaa._). Postuju tam svoji divnou básnickou tvorbu, svoje digital art výtvory a čmáranice z papíru. Takže kdyby někdo chtěl, udělali by jste mi radost.

No, to je pro dnešní hlášení vše. Doufám, že jste si dnešní krátkou kapitolu užili, nezapomeňte na vote a na komentář a já se s vámi loučím!

Miluju vás!

♥ Vaše Aya ♥