Pomněnkově modrá

|01|

Každý ráno to začínalo stejně.

Cigareta. Káva. Sprcha a studio.

Neskutečně mi chybí shows a fanoušci.

Dal bych cokoliv za to, dostat se znovu na stage.

Chtěl jsem novej rok začít jinak. Měl jsem v plánu se konečně posunout dál, ale ty posraný vládní nařízení mi to všechno zkazily.

"Dominiku, podej mi tu krabici" oslovil mě Tomáš stojící u stolu.

"Tuhle?" zeptal jsem se a natáhl se pro velkou, hnědou krabici vedle sebe. Podal jsem mu jí a znovu se posadil.

"Jo a mám ti vzkázat od Jakuba, že se dneska bude vysílat, tak aby si neudělal zas nějakou píčovinu" řekl.

Věděl jsem, jaké pičoviny měl na mysli.

Nevěřil mi, že už jsem dva týdny čistej.

Naivně jsem si myslel, že si tím vším svinstvem pomůžu od bolesti, kterou jsem cítil.

Viviana mi chyběla a já doufal, že mi to pomůže zapomenout.

V těch stavech jsem nemusel na nic myslet. Nebyla žádná Viviana. Nebyla žádná posraná pandemie.

Mohl jsem žít a přitom mě to pomalu zabíjelo.

Tiše jsem seděl a pozoroval, jak se přehrabuje mezi mikinama.

Vypadal spokojeně. Šťastně.

"Ty Tome?"

"Jo?" otočil se na mě s úsměvem.

"Už s Kei víte, co to bude? Uhm jakože jestli kluk nebo holka?" chtěl jsem, aby mě zase začali brát tak, jak předtím.

Za ty dva roky,vlastně skoro tři, jsem se necítil ve své kůži vůbec dobře a tím, že začal brát drogy, tak jsem to ještě zkazil.

Tomáš přestal se svou dosavadní činností a podíval se na mě.

"Chtěl jsem vám to říct všem až večer, ale když se ptáš, tak ti to řeknu. Bude to holčička" sdělil mi, přičemž se mu tváří rozlil šťastný úsměv.

Donutilo to i mě se usmát.

"A máte jména nebo tak?"

Obyčejně bych se o to moc nestaral, ale já se vážně snažil se zase začlenit.

"Hele Dominiku, o co ti jde?" zeptal se zmateně.

"O nic mi nejde, jsem jen zvědavej" pokrčil jsem rameny a vzal do ruky svůj telefon. Očividně mu moje otázky vadily.

"Zase sis něco vzal?"

"Aha, takže jsem si automaticky musel něco vzít, když se zajímám o ostatní."

Tomáš si povzdychl.

"Tak jsem to nemyslel. Prostě je to nezvyk" pokrčil rameny a znovu se otočil ke krabici.

Nic jsem mu na to neřekl, neměl jsem co.

.

I přes zákaz vycházení jsem se vydal na menší procházku. Potřeboval jsem chvíli klidu pro sebe.

Posadil jsem se do parku, vytáhl krabičku cigaret a jednu z ní vyndal.

"Víte, že je zákaz vycházení?" ozvalo se nade mnou. Zvedl jsem pohled od cigarety podíval se po hlase.

Přede mnou stála vysoká, tmavovlasá holka.

"Já to vím, otázka je, jestli to víte vy" nadhodil jsem a konečně si cigaretu strčil mezi rty.

"Budete překvapený, ale vím to" i přes tu tmu, která panovala mezi námi jsem viděl, jak se ušklíbl.

"Tak nechápu, co tu děláte."

Už chtěla něco říct, ale policajti, kteří jeli po hlavní, okolo parku ji přerušili.

"Hej, co tam děláte" ozvalo se.

Sledoval jsem, jak se jí v obličeji mihl strach. Zahodil jsem cigaretu a vstal.

Nepřemýšlel jsem, prostě jsem ji čapl za ruku a rozběhl se.

Ne, že by mi nějaká pokuta ublížila, ale nechtěl jsem, aby ji dostala i ona, když za nic nemohla.

Zatáhla mě do nějaké temné uličky, o které jsem ani nevěděl. Byla vážně těsná.

Sice jsem měl pomalu každou noc v posteli nějakou jinou, ale tohle bylo jiný.

Tohle bylo až moc osobní.

"Když jste mě sem tak zatáhla, aspoň mi řekněte jméno" zašeptal jsem.

"Jsem Diana, ale všichni mi říkají Dio" podala mi ruku, načež se usmála.

"Já jsem Dominik" příjmul jsem ji a taky se usmál.

"Vím, kdo jsi" kývla a na malý momemt vykoukla z uličky, aby se rozhlédla.

"Jo?"

"Ano, vždyť tě zná každý" řekla jakoby to snad nebylo jasné.

"Jo, to je asi pravda" usoudil jsem.

"Už jsou pryč" řekla, popadla svou tašku, která ležela u mých nohou a znovu se rozhlédla.

Přidal jsem se k ní.

"No tak já už půjdu" řekla, přičemž si pramen svých černých vlasů zastrčila za ucho.

"Já taky, tak se měj Dio."

"Taky se měj Dominiku" usmála se a otočila se k odchodu.

Chvíli jsem se díval, jak mizí za rohem ulice. Pak jsem se taky otočil k odchodu a vydal se do studia.

Snažil jsem se vybavit znovu její obličej, ale nešlo mi to. Přišlo mi, jakoby Diana neměla vůbec obličej a to jsem ji potkal před chvílí.

"No kde seš jako?" vyjel po mně Jakub, když jsem konečně došel.

"Byl jsem se projít" řekl jsem a mikinu položil na židli.

"Jo? Čtyři hodiny?"

"Potkal jsem nějakou holku" bránil jsem se.

Jakub pokýval hlavou.

"Ony obyčejně holky normálně chodí po světě víš?"

Neměl jsem chuť s ním debatovat, ani mu o Dianě neřeknu.

Děkovně jsem si od Tomáše vzal kelímek s pitím a pořádně se napil.

Neměl jsem na nic náladu.

Chtěl jsem domů a být sám.

Jenže jsem nemohl, slíbil jsem, že tu dnes budu.

Tomáš mi znovu nalil a já se přesunul na sedačku vedle Radka.