Velká Hranice aneb Třístránková fanfikce

Kapitola 1

Věděla jsem, že mám málo času.

 Pokud bych chtěla něco změnit, měla jsem udělat něco dřív. 

Teď už je příliš pozdě.

 Vzplanul oheň. 

Místnost zapáchala hořícími pletivy, která zoufale vydávala syčivé zvuky jako pokus o protest. 

To je konec.

Spálila jsem poslední cibuli v domě. Sakra... Měla být do omáčky, ale teď už stejně žádnou nekoupím, obchody jsou zavřené, už je moc pozdě. No skvěle, zase budu muset večeřet suché těstoviny.

Vypnula jsem plyn, sundala pánev z plotny a pokusila se seškrábnout černé pozůstatky cibule vidličkou. Když se mi to nepovedlo, vzdychla jsem, odložila náčiní a opřela se do židle. Za oknem pomalu zapadalo naoranžovělé slunce na apokalypticky červené obloze. Nějaký hmyz požíral mrtvolu válející se na zemi. Klasický večer, rok 2020.                     -V

Ta mrtvola tam ležela už třetí den (už páchla až pod okna), nechápu, jakto, že ji popeláři ještě neodvezli... Od té doby, co se u nás začaly dít tato záhadná úmrtí, mi matka ani otec nedovolí jít ven. Jediná možnost, jak se dostat ke kamarádům, je vytvořit průchod, i když od posledního blackoutu se dost stává, že se člověk zasekne v půlce a hologram se zavře...

Není to moc hezký pohled. Ve zprávách psali, že se obětmi stávají obyčejní lidé, občas kyborgové, a mrtvoly jsou naházeny prostě na ulici. (-K) Epidemie, banda vrahů či dravá zvířata, každopádně si nemyslím, že jsme o moc víc v bezpečí doma než na ulici. Mí rodiče to naštěstí chápou, ale nemůžou s tím nic dělat. Jsme zaseklí na různých koncích města, jako každý jiný.

Sedím v pokoji sama, právě jsem se rozhodla uvařit těstoviny po dnešní společné hře – s přáteli jsme dali několik starých dobrých kol UNA přes hologram. Na parapetu mi stojí květina, jediné stínítko proti tomu krásnému výhledu, a v rohu místnosti visí na zdi malá sbírka zbraní. Rodiče o ní zatím neví, sice ne, že bych to měla zrovna zakázané. To, že si je můžu objednat pomocí tátova účtu přes internet, jsem zjistila jen asi před týdnem. Stejně to dneska dělají všichni.

Občas si ráda sednu na židli a přemýšlím. O dnešní neklidné společnosti, o novém modelu kulometu, vystaveném na webových stránkách, o historii... Jak by to dneska vypadalo, kdyby Sovětská Unie neovládla celou Evropu? Co by bylo, kdyby se nepostavila obří stanice na Měsíci? Teď mě zajímalo ale něco jiného - co kdybych dávala pozor a neplýtvala posledními potravinami, hm? (-V) Už tak je jich na světě strašně málo... Dalo by se říct, že rok 2020 byl úplná katastrofa: kromě toho, co jsem už zmínila, jsem zapomněla ještě na kulminující globální oteplování, to, že dochází pitná voda a s tím umírají rostliny i zvířata. 

Tak mě napadá, že už bude čas na to, abychom se s rodinou vydali na lov do nedalekého lesa. Tedy ještě rok zpátky to les byl, teď jsou to spíš suché stromy a živořící zvěř. Lidé ji loví jednak kvůli potravě (musí se usušit a uskladnit, aby vydržela), ale také aby netrpěla. Je to smutné vidět polomrtvé srnce, znavené zajíce, kteří sotva dýchají z nedostatku vody a potravy. Navíc přichází zima, takže by to bylo jen plýtvání masem... Máma mě zavolala. Snad něco ulovíme.  -K

Otevřela jsem portál v místnosti a přemístila se do bytu rodičů, kde to vypadalo, že se tu zrovna taky něco vaří. Na mou smutnou zprávu o tom, že jsem spálila cibuli reagovali trochu zklamaně, po tom, co jsem je ujistila, že spálené zbytky jsou už v koši jen kývli hlavou a dali večeři na stůl. Moje těstoviny se sem perfektně hodily, s kuřetem byly vynikající. Kuře, jak řekla máma, bylo poslední v obchodě, a hrdě poukázala na to, že kvůli tomu stála tři hodiny ve frontě.

Po večeři jsme se vydali na lov. V ochranných sluchátkách jsem měla puštěnou pozitivní hudbu - nic zakázaného, samozřejmě. Jenom kapely podporované Unií. Vím, že někteří mí kamarádi mají odvahu stahovat hudbu ze Západu, nějaké ručně kódované VPN, aby se to vláda nedozvěděla. Internet je nyní velice kontrolované místo, vše jen na oslavu Sovětské Unie a bývalé SSSR. Ale má to cenu to vše kontrolovat, když svět končí?

Les za naším domem jsme měli rezervovaný na dvě hodiny. Údajně to bylo super chráněné místo, na hranicích byly tři metry vysoké zdi s protiportálovými štíty. Ulovili jsme kance. Měl popálený kožich a smutné oči. Kamery, které ukazovaly jeho minulost nám pověděly, že jeho samička s dětmi zemřely při požáru před pár dny.          -V

Jídla na další týden jsme měli dost, chtěli jsme se už pomalu vracet domů, když v tom nás obklíčily jednotky Řádu - něco jako lesní policie - a nutily nás zaplatit poplatek za údajné překročení limitu našeho času. To však byla úplná hloupost: měli jsme les předplacený až do čtvrt na 14 a když nás Řád zastihl, nebylo ani 13! 

(Pokud jsem to nezmínila, Unie změnila i hodiny, takže Západ má jaksi zajištěné hodiny od 1 do 12 a my, jako velkolepý socialistický Východní blok od 13 do 24. Prý abychom nepodporovali západní byrokraty a.k.a. rozvraceče státu.)

Chtěla jsem se zastat otce, ale máma mě zadržela. A tak si začal táta prohledávat vestu, ale nemohl najít peněženku s lístkem. V tom velitel křikl něco v cizím, Zakázaném jazyku Řádu a otce dva z nich chytili. Vyběhla jsem k němu, ale jiný voják mi svázal ruce laserovými pouty a povalil mě na zem. Sledovala jsem, jak mého tátu kopou, bijí obušky i pěstmi, jak padá na kolena a jak mu teče krev po obličeji. Okamžitě jsem se rozkřičela a máma taky, ale i ona byla svázaná a držel ji pod dohledem svalnatý muž.

Najednou zapraskala brána a do lesa někdo vstoupil. Bolestně jsem otočila hlavu a uviděla rodinu Shuyskovych. Měli na sobě dlouhé lovecké kabáty s kožešinou - takové měl už jenom Stalin II, aneb (jak jsem jej nazvala já) Chodící mrtvola... Zpoza Vasilya vyšel i jeho syn Allast Shuysek. Býval to můj spolužák, tedy do doby, než nás kvůli pandemii přesunuli domů. Jak jsem ho nesnášela!

Neustále mi nadával a ubližoval mi. Teď se na mě podíval svýma chladně modrýma očima, paradoxně to však nebyl pohrdavý pohled, jak bylo jeho zvykem, ale spíš překvapení. Přejel pohledem mého otce a naklonil se k tomu svému. Tiše mu pověděl něco, co Vasiliye překvapilo a vyděsilo zároveň. Očima jsem těkala mezi Vasilyem, Allastem a mým tátou a vůbec nic jsem nechápala. Opět zazněl Zakázaný jazyk, tentokrát však v klidnější notě a hlasem Vasiliye. Bojovníci Řádu se na sebe nechápavě podívali, ale nakonec mého otce i nás pustili.

Vstala jsem a doběhla k otci. Když se nám s mámou podařilo ho postavit, otočila jsem svůj pohled tam, kde ještě před chvílí stál Allast. Jeho chování jsem nepoznávala... Zamyslela jsem se. Tady něco nehraje...                               (-K)