dare you to

kapitola 5

KAYLEIGH
Následující den jsem si přála vyhnout škole snad poprvý v životě. Nechtěla jsem myslet na to, jaký klepy se rozšířily o tom, s kým si asi píšu, přestože i ty nejhorší domněnky nemohly být tak hrozný, jak jsem se cítila, když jsem musela čelit pravdě.
Ale tohle bylo ono – pravda, realita. Tyler je... mrtvý a já se s tím nedokážu smířit, nezvládnu s tím žít. Hlavně když mě na každým kroku pronásledujou výčitky, že je to moje vina.
Tylera všichni milovali a jeho smrt zasáhla každýho, kdo ho aspoň trochu znal. Bylo mu teprv devatenáct, takže o dva roky starší než jsem já teď. Byl idol všech holek z mladších i starších ročníků, a přísahala bych, že do něho byly zblázněný i Drag s Natalií.
Nebyli jsme si tolik podobní – zatímco já mám zlatě hnědý vlasy po pas a zelený oči, Tyler zdědil čokoládově hnědý vlasy, modrošedý oči, a vysokou výšku po tátovi. Lásku k motorkám jsme sdíleli spolu, aspoň do posledního léta. Teď se na motorku nezvládnu podívat, aniž by mi v hlavě neznělo vinná, hrozná, příšerná sestra...
Ale nechtěla jsem si zkazit nulovou absenci kvůli drbům, který se tady budou stejně říšit ještě dlouho, tak jsem to překousla a do tý školy šla. Na chodbě mě všichni ignorovali jako obvykle a já pocítila naději, že se třeba nic nezmění. Než jsem před sebou zahlídla známou černou bundu.
Bleskově jsem se otočila, ale nebylo to dostatečně rychle. Dean si mě všiml. Houkla jsem na dva menší kluky přede mnou, aby sebou pohnuli, ale oni se jen zastavili a uraženě se otočili. Než jsem je obešla, Dean už byl u mě. Tohle setkání bylo nevyhnutelý, ale doufala jsem, že to oddálím, co nejvíc to půjde.
„Čau Deane. A nazdar, Deane." Otočila jsem se k němu zády, i když nebylo kudy projít.
„Víš, že by bylo hezký aspoň poděkovat?" začal arogantně jako vždy.
„Jestli to znamená, že mě necháš být, tak děkuju."
„Ne tak docela."
Ne tak docela? „Co tím myslíš?"
„Pojď se mnou ven."
Rozesmála jsem se. „To jako fakt? Ani náhadou."
„Nejsem tak hroznej, jak myslíš. Nedokázal jsem to snad, když jsem kvůli tobě přede všema bezdůvodně lhal?"
„Tomu se říká soucit. Navíc jsem domluvená s Drag."
„Drag říkala, že už něco má s tím potetovaným týpkem."
Cože? „Mluvils s Drag? Pochybuju, že by tě neposlala do háje."
„Fajn, kvůli tobě lžu nějak často."
Vzdychla jsem. „Fajn... jestli to je jedinej způsob, jak tě přimět nechat mě na pokoji, tak s tebou půjdu."
„Nebuď tak dramatická. Uvidíme se teda po škole, Kayleigh," uzavřel, věnoval mi kočičí úsměv a odešel.
„Neber to jako rande. A neříkej mi Kayleigh!" křikla jsem ještě za ním a potlačila úsměv.