Velká Hranice aneb Třístránková fanfikce

Kapitola 2

Po tom, co nás přešel šok, jsme šli zpět k naší tašce s kancem. Kus úlovku chyběl, od těla byla jakoby laserem odsečena noha. Kdokoli ti lidé z Řádu a Allastova rodina byli, vzali nám část jídla. Jak milé.

Když jsme se rozhodli vrátit domů, ukázalo se, že teleport, kterým jsme se k lesu dostali, je zničen. Záhadné postavy byly pryč. Domů jsme se tedy museli dostat autobusem, dnes velice nespolehlivým dopravním prostředkem. Minimálně 30% všech vražd, o kterých se mluvilo ve zprávách, se stalo na zastávkách nebo v samotném autobuse. Kupodivu jsme měli štěstí - k domu rodičů jsme se dostali bez žádných problémů. Otec celou dobu mlčel, jen se občas pokoušel si odstranit krev z trička, abychom byli méně nápadní. Po tom, co jsem se s rodiči rozloučila, jsem šla zapnout teleport, abych se mohla dostat k sobě do bytu. Matka mě na rozloučenou obejmula a šeptem mi varovně pověděla, že se nejspíš budeme muset přestěhovat. To, co se dnes stalo, sice není nejvzácnější událost, která se nám mohla odehrát, ale přece jen bylo z bezpečnostních důvodů to lepší udělat. Pochopila jsem. To, že si nás Řád všiml, i z takového malicherného důvodu, nebylo vůbec dobré. Navíc tam byla Allastova rodina a zněl Zakázaný jazyk. Nevěděla jsem, co všechno by to mohlo znamenat, ale s rodiči jsem ohledně bezpečnosti plně souhlasila. 

V mém pokoji se nic nezměnilo. Možná trochu zeslábl pach spálené cibule, ale zbytek byl kompletně beze změny. I mrtvola pod oknem zůstala na svém místě (budou ji vůbec odklízet, nebo budu mít tento důkaz lidské smrtelnosti před očima denně?). Otevřela jsem počítač. Musím o tom napsat kamarádům, ale jelikož je internet sledován, je úkol předání informace přátelům velice náročný. Otevřela jsem naši skupinu. ,,Ahoj lidi," začala jsem jednoduše, ,,dnes jsme byli na lovu... No. Bylo to celkem     špatné..." Před slovo špatné jsem dala několik mezer, jenom doufám, že to není moc podezřelé. ,,Už tam     nejsou žádná zvířata." Slovo zvířata byla samozřejmě metafora a dvojitá mezera před slovem nejsou bylo varovné znamení. Ve skupině jsou velmi dobří lidé, svým současným spolužákům věřím. Začaly mi přicházet odpovědi. ,,To je mi líto...", ,,Doufám, že jste doma a v pohodě!" No nejsou mí kamarádi ti nejlepší a nejchytřejší lidé na světě? Usoudila jsem, že mé varování pochopili, opřela jsem se do židle a začala přemýšlet, co dál.                                 -V

Mohla bych se jít podívat na půdu a donést rodičům cibuli jako omluvu za tu, kterou jsem spálila... Ne, že bych to nějak vynahradila, ale alespoň rodiče uvidí, že se snažím... Pokývala jsem hlavou, otevřela portál a vyšla z něj přede dveřmi na naši půdu. Netuším proč, ale nikdy se mi nepodařilo udělat portál přímo na půdu. Že by byl špatný signál? Pokrčila jsem rameny a klíčem odemknula. 

Dveře byly těžké, a tak se otvíraly velmi pomalu a když už jsem se dovnitř dostala, málem jsem se udusila, protože se na chodbu vyvalila mračna prachu. Vzduch tu byl zatuchlý, musela jsem otevřít okno - sice mi to rodiče zakazují kvůli špionážním dronům Unie - už se to ale nedalo vydržet. Otočila jsem se do místnosti a začala hledat tu zmíněnou cibuli, ale nemohla jsem ji nikde najít. Nakonec jsem objevila plátěný pytel s bramborami - tam by mohla být! Přidřepla jsem si k němu a začala se jím prohrabovat. Nic... Nic, jenom brambory. Smutně jsem si povzdychla a chtěla jsem se posadit na starou zaprášenou truhlu, než jsem si všimla, že je bez zámku. Nikdy předtím jsem ji nezahlédla, a tak jsem byla zvědavá, co je v ní. Otevřela jsem jí, ale uviděla  jsem pouze slámu. Sakra, to je den! Naštvaně jsem slámu začala přehazovat, když jsem rukama narazila na několik kožených věcí. Byly poměrně těžké a chvíli mi trvalo, než jsem je vymotala ze všech stébel. Položila jsem si je na kolena. Byly to tři malé dýky v pochvách z jemné kůže, řekla bych, že sloužily hlavně k házení. To je super! Určitě si je přidám do své sbírky. Vytáhla jsem jednotlivě všechny čepele a detailně si je prohlédla. Na každé z nich bylo něco napsáno, ale znaky, které jsem neznala. To musím ukázat Luně, ta to určitě přeloží. Zvedla jsem se, vzala dýky, práskla dveřmi a vběhla do portálu.                                 -K