Moje malé tajemství

6. kapitola

Hned další den po naší schůzce, v neděli, jsem byla zamyšlená. Pořád jsem přemýšlela nad naším takzvaným randem a nad tou holkou, která ve skutečnosti byla Weytrax. Lhala mi, ale bylo to opravdu tak špatné?

Někdo náhle vrazil do mého pokoje. Ve dveřích stál naštvaně vypadající můj táta „To neslyšíš nebo co?! Už tě tu pět minut voláme!!" řval.

„Promiň, já vás neslyšela..." odpověděla jsem nejistě a stoupnula si „Co potřebujete?"

„Zeptej se mámy!" zarazila jsem se. Věděla jsem, že bude naštvaná stejně jako otec, ale na rozdíl od něj je ještě děsivější. Většinou je to naopak, ale v naší rodině ne.

Nejistě jsem došla do obýváku „Co děláš, že nereaguješ?!" byla naštvaná, jen jsem sklopila hlavu „Potřebuju, abys šla nakoupit..." řekla, ale pořád se děsivě mračila.

Rychle přikývnula, abych už nemusela být u ní „Dobře... co potřebuješ koupit?" trochu se mi klepal hlas, ale na to máma nereagovala. Dala mi nějaký seznam a následně peníze, což mi napomohlo odejít z jejího pohledu. I po cestě jsem musela přemýšlet nad Adélou, ale doma jsem se už radši jen učila a snažila se vnímat jakýkoli pokyn od rodičů.

Další den ve škole jsem znova nad tím přemýšlela, teda až na přestávky před zkoušením nebo testy. I když pořád jsem byla mimo a měla jsem pocit, že jsem toho na ten jeden den pokazila dost, což byl pro mě problém.

Následující den se dělo to samé až na to, že jsme měli volnou hodinu, během které jsem si dala oběd a následně si lehla na lavici a hluboce přemýšlela. Netušila jsem, co mám dělat, co je správné a co vlastně chci.

Ve středu během další volné hodiny už na mě promluvila Lucka „Co ti je?" zeptala se mě kamarádka.

„No..." pohlédla jsem na ni „Nevím, co mám dělat..." vydechla jsem.

„Co tím myslíš?" zeptala se mě „Nevíš, co dělat se životem? Už zase nemáš koníčky? Už se zase cítíš méněcenná? Už zase máš problémy s rodiči? Už..." vyjmenovávala každý z mých menších problémů, o kterých jsem jí hodně říkala.

„Ne a neříkej toho víc, jinak budu mít kvůli tobě ještě větší deprese!" otřela jsem si obličej „Tentokrát je to něco jiného... tohle zažívám úplně poprvé a nevím, co s tím mám dělat..."

„Tak o co jde?" chytila mě za rameno, rychle jsem se podívala na její ruku a vzpomněla si na Adéliny hebké dlaně.

Rychle jsem se ji vysmekla „No... nikomu to neříkej!" rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se přesvědčila, že nikdo není kolem.

„Neřeknu," začala znít netrpělivě, ale ani jsem se ji nedivila.

„No... přes hru jsem poznala nějakého kluka a on mi řekl, že se mnou chce chodit. Tak mi potom poslal pár jeho fotek, kde měl krátké vlasy, takže jsem se rozhodla, že s ním budu chodit. Později mi řekl, že žije v Pelhřimově, což je docela blízko a tak jsme se rozhodli, že za ním přijedu... minulou sobotu! No a..." nervózně jsem vydechla „potkala jsem ho, ale ukázalo se... že je to vlastně ve skutečnosti holka a že mi lhala. Jenže teď nevím, co chci dělat dál... jestli s ní mám stále chodit, nebo ne..."

„Ah, proč s ní nechceš chodit?"

„No... je to holka..."

„Aaah... tak už to máš zodpovězený ne? Nebo ti je jí líto?"

„No nemám... a možná mi je jí líto, ale taky má své kouzlo... kdybys jí viděla! Je fakt nádherná! A taky je hodná... a po tom, co jsem s ní předtím zažila, tak o ní nechci přijít..." chytila jsem si hlavu „Nevím, co mám dělat..."

„No zníš, že se ti líbí, tak proč ne?"

„Já prostě... jsem pořád zmatená... opravdu je to tak správně?"

„Víš, co jsem slyšela?" řekla a nahnula se ke mně, aby mi pošeptala do ucha „Slyšela jsem, že když si představíš, že máš s holkou sex a líbí se ti to, tak to znamená, že jsi na holky..."

Rychle jsem se od ní odtrhla cítíc, že mi hoří a rudnou tváře „O čem to mluvíš?!" vykřikla jsem, ale potom tiše pošeptala „Jak bych si něco takového mohla představit?"

„No tak už máš odpověď jasnou!"

„Já... kéž by to bylo tak lehké," pronesla jsem, ale poté nás přerušil zvonek a už jsem se o tom s Lucií nebavila.

I když se mi snažila pomoct, tak to nefungovalo. Pořád jsem nevěděla, jak se mám rozhodnout. Mělo by mi to být jasné, ale přitom to bylo tak těžké.

V pátek, den předtím než jsem měla říct moje rozhodnutí Adéle, jsem už nevěděla, co dělat. V zoufalství jsem tak udělala to, co mi doporučila moje kamarádka. Lehnula jsem si na postel a zavřela oči. V hlavě jsem si představila přítelčin obličej, jak se ke mně přibližuje a pomalu se dotýká mých rtů. Následně jak se dotýká mých boků. Její ruce se dostali pod moje tričko a pomalu od pasu s nimi jela nahoru, přitom mě vysvlékala z vršku. Rychle jsem si sednula a chytila si obličej, přitom jsem rudnula.

Zapnula jsem hru, už jsem byla rozhodnutá. Weytrax byla online a asi na mě čekala „Ahoj," napsala jsem jí.

„Ahoj..." odepsala mi. Dokázala jsem si úplně představit, jak měla opět sklopené oči a cítila se provinile.

„Už jsem se rozhodla..." dala jsem ji vědět.

„A?" zareagovala jedním písmenkem.

„Chci pokračovat v našem vztahu... sice jsem pořád naštvaná, že jsi mi lhala, ale za to... líbíš se mi, upřímně."

Adéla nereagovala asi tak pět minut, ale potom mi konečně odpověděla „Vážně? Neděláš si ze mě legraci? Opravdu by bylo špatné, kdybys mi napsala, že to je jen fór!"

„Nemusíš se bát, to nenapíšu."

„Vážně? Vážně to myslíš vážně? Vážně??"

„Ano, vážně to myslím vážně..." přišlo mi to roztomilé. Spokojeně jsem vydechla a věděla jsem, že jsem přece jen udělala dobře. Adéla sice byla holka, ale starala se o mě hezky a její krása mě také očarovala „Dej mi ještě prosím tvůj Facebook..."

„Můj Facebook? Ano! Samozřejmě! Adéla Bernerová," napsala mi. S úsměvem jsem si ji přidala do přátel.

Prohlédla jsem si její fotky a chytila si obličej „Bože, ta je krásná..." spokojeně jsem si tiše zatleskala „A teď je to moje přítelkyně."

„Jsi fakt nádherná!" náhle mi Adéla napsala do chatu na Facebooku.

Zasmála jsem se „Ty jsi krásnější a jsem ráda, že někdo jako ty se rozhodl být mojí přítelkyní... děkuju," odepsala jsem.