Morsmordre

Šedesát tři

Evanescence - Where Will You Go

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Protože prostě proto. :D
---

Stružka černého dýmu sebou ve větru zmítala, jako by šlo jen o pouhý obyčejný kouř, jako by jí před nezvratitelným rozptýlením žádná soudržnost nebránila. A stejně tak se Draco Malfoy i cítil. Jako hadr, kterým jen vytírají podlahu. Jako něco, na čem vůbec nezáleží, a tak se klidně může rozpadnout na milion kousků, a nikomu by nechyběl. I jen myslet ho bolelo. Vlastně pro chlapce bylo překvapením, že se někde hluboko pod ním neobjevují z něj odpadnuvší kapky krve.

Oproti stavu, v němž po obloze z posledních sil proplouval Draco, byla Hermiona naprosto v pořádku a zcela šťastná; přesto i ona se trápila. Právě kvůli Dracovi. Od chvíle, kdy opustila ředitelnu profesora Brumbála, jej přeci musela zákonitě někde potkat. Jenže vše jako by se spiklo proti nim - proti ní. Na žádnou z hodin, které měl Nebelvír spojené se Zmijozelem, zatímco Hermiona ignorovala ostatní, kteří se snažili vyzvídat, co se stalo, a ona jen mlčela, nadějně hleděla ke dveřím - na žádné z nich se neobjevil. S každým zklamáním byla naděje větší, s každou jeho absencí zarmoucení těžší a těžší. Hermiona se dokonce přistihla, jak uvažuje nad tím, že by se zašla zeptat Zabiniho, když spolu s Parkinsonovou procházel chodbou kolem ní, kde Draco je. Ale nezeptala se. Ani poté, co se Draco neobjevil ani ve Velké síni na večeři.

Hermioniny spolubydlící byly Merlin ví kde, když dívka otevřela okno v ložnici, vyhoupla se na parapet a zhluboka se nadechla temného večerního vzduchu. Opřela se hlavou o stěnu za sebou, zápěstí položená na pokrčených kolenech, v prstech bezděčně protáčela hůlku. Kde jen ten Draco může-

Náhlý poryv větru Hermionu z parapetu nejenže shodil, on jí přímo nemilosrdně mrštil, až zády dopadla na svou postel. Bylo přeci jedno, že postel měla nejblíž oknu, pořád byla příliš daleko, než aby ji něco dokázalo takto odhodit. Ani silný poryv větru přímo proti oknu by nemohl mít takovou sílu.

Draco zaúpěl bolestí a svalil se z Hermiony na postel stranou. Dívka prudce zalapala po dechu a skulila se z postele, ještě na kolenou klečíc na podlaze se rozhlédla, aby se ujistila, že v pokoji opravdu nikdo jiný není, načež se okamžitě vrhla k chlapci.

„Draco!" vykřikla a vyškrábala se na nohy, jen aby se nad ním vzápětí sklonila. Draco vypadal naprosto zřízeně. Vlasy měl přilepené k potem zborcené kůži, tvář měl posetou modrými a fialovými skvrnami. Do oka napuchnutého tak, že ho nemohl otevřít, mu stékala krev z roztrženého obočí, rozražený ret se mu napínal další zasychající ránou. Temná podlitina na až příliš bledé kůži na krku se ztrácela pod límcem. Zbytek jeho těla dívka neviděla, ale ani to nebylo potřeba. Pomalu rostoucí rudá skvrna na dříve bělostné látce košile na chlapcově boku viditelná odhrnutým sakem mluvila za vše.

„Hermiono," zašeptal Draco tiše a zkřivil tvář bolestí, jako by ho nesmírně bolelo každé slovo. „Omlouvám se, nechtěl jsem," vydechl a protočily se mu oči - Hermiona cítila ten mrazivý strach rozlévající se jí vnitřnostmi. vtom však Draco zprudka zamrkal a ztěžka opakoval: „Nechtěl jsem."

Hermiona to nechápala: za co se omlouvá? Že takhle vtrhnul do jejího pokoje a vystavil je oba tomu riziku, že její spolubydlící v ložnici budou a uvidí je? Nebo že jí úspěšně zamazává postel svou krví? Pochybovala. Musel mít na mysli něco jiného.

„Hermiono," zasípal namáhavě a z koutku oka mu vytekla jedna třpytící se slza. „Omlouvám se... Mučil mě... Tvé jméno..." opět protočil očima. Hermiona ztuhla uprostřed pohybu, jak se snažila najít, kam při shození z okna odletěla její hůlka, zatímco pátrala v náhle tak prázdných myšlenkách po jakékoli formuli na léčení. Teď však cítila tu vlnu paniky, která ji nemilosrdně polila. Chápala to správně? Skutečně mohl mít na mysli to, co ji napadlo? Nebylo totiž pochyb, kde Draco byl, odkud přiletěl; kdo ho mučil. A jak. V takovou chvíli člověk ztratí zábrany. Nefiltruje, co říká; co říci může a co by neměl. Vykřikne to, co mu jako první vytane na mysli. Nepřemýšlí. Tvé jméno...