dare you to

kapitola 6

KAYLEIGH
     „Víš, že není zrovna zdvořilý psát si s někým jiným, když jsme teď spolu?"
Možná jsem souhlasila, že s ním budu, ale nikde jsem se neupsala k tomu, že si musíme povídat.
„To byla máma," vysvětlila jsem. Jaktože vždycky když jsem s ním, tak mám potřebu se obhajovat?
Zatraceně, to ticho mě ubíjelo. Možná bych s ním přece jen měla mluvit, abych to sama přežila.
     „Proč jsi přestoupil?"
„To není tvoje věc."
„Proč na konci roku?" Fajn, možná nebude tak těžký udržet hovor. Nebo spíš: já žvaním, on neodpovídá.
Vzpomněla jsem si, co o Deanovi tvrdil Jax.
„Spáchals někdy zločin?"
„Jsi i normálně takhle otravná?
„Asi jako ty." A ne, normálně jsem dokázala vedle kohokoli mlčet hodiny, jenže s ním to nebylo normální.
     „Řekneš něco?"
„A co takhle odpověď za odpověď?" navrhl nakonec.
Probleskl mi před očima včerejší večer a myšlenky na Tylera hrozily mě rozbrečet. Zase.
„Fajn," souhlasila jsem. Evidentně je to jedinej způsob, jak z něho něco dostat.
     „Proč jsi přestoupil na tuhle školu?"
„Musel jsem."
„Snaž se trochu."
„Bydlí tu pěstouni číslo čtyři."
„Pěstou..."
     „Ne, teď já," přerušil mě. Tázavě se na mě zadíval. „Máš kluka?"
„Cože?" Proč se ptá zrovna na tohle?
„Máš kluka?"
„Ne."
Teď se na mě díval překvapeně. Ne, že by mě nikdo nikdy nepozval na rande. Pozval. Několikrát. Jenže kluci ze školy působili jako idioti, vypadali jako idioti a taky se tak chovali. A ve čtvrťáku byli samí namyšlení pitomci. Nebylo třeba přilévat olej do ohně, aby samou samolibostí třeba nepraskli.
     „Co se stalo s pěstouny číslo tři?"
„Popral jsem se." Proč musí odpovídat vždycky tak úsečně?
„Byl to opilej násilník, co mlátil vlastní dceru. Když zavolal policii, popřela mou verzi, protože jí vyhrožoval."
     Ne, že by to ospravedlňovalo, co dělá, ale dost to vysvětlovalo.
„To je mi líto," řekla jsem a myslela to vážně.
Chvíli vypadal, jako by ho ta slova nějak zasáhla, ale hned nato se zamračil. „Nestojím o lítost. A už vůbec ne od tebe."
Klidně mi mohl dát facku. „Seš fakt debil, víš to?"
„A ty rozmazlená holka s dokonalým životem. Ty ani nevíš, co lítost znamená."
     Tohle mě rozzuřilo. „Dokonalej život? Zkus si žít sedmnáct let ve stínu svýho sourozence! Rodiče od tebe očekávaj všechno, co umí on. Učitelé jsou zklamaní, že nemáš tak skvělý známky jako on, přestože tvoje průměry nepřesahujou 1,29. Holky se s tebou baví jen, aby se k němu dostali. Nikdo tě nikde nezná jinak než ‚jeho malá sestra'!" vypěnila jsem. „Ale stejně ho miluješ víc než kohokoli jinýho a nezměnil bys to. A pak ti ze dne na den umře a ty... ty seš furt sám. Všichni se k tobě chovaj jako k outsiderovi. Všechno ti ho připomíná, ale nikdo o něm nemluví. Nemůžeš se nikomu svěřit, protože on byl jednej, kdo ti fakt rozuměl a neodsuzoval. Takže ty nemáš ani tušení o tom, jak je ten můj dokonalej život zpackanej."
     „Promiň," prohodil nakonec.
Můžem už jít?"
Následoval mě beze slova.
Už jsem na něho nepromluvila, přestože dnešní odpoledne vyvolalo víc otázek než odpovědí.