Rok 3001

Pomoci z čisté solidarity a lásky? Hloupé, zbytečné, banální. Stejně jako všechny ostatní emoce. V tomhle moderním světě pro emoce prostě není místo. Zvláště v nukleární válce.

    Emoce jsou ilegální. Usmějte, přijde vám varování. Pobrečte si, zavřou vás. Mezi roboty a lidmi už není zas takový rozdíl.

    Popotáhnu a zamrkám, abych zahnala slzy. Ráda bych zachránila toho muže, kterého právě prošpikovala laserová střela skrz na skrz, ale na sítnicovém displeji mám jiné rozkazy. Postupovat dál proti nepříteli. Vraždit bez milosti, rychle a účinně. Protože 4. světovou válku musí Západní Unie vyhrát.

    „Oddíle 5E, postupujte podél návrší, pak se stočte na jihovýchod a útočte!“ zařve mi protivný hlas velitele jednotky do malého sluchátka připevněného na levém uchu.  Zabručím, že jsem zprávu slyšela, a poslušně se kradu dál, i když bych raději utekla hodně daleko od téhle krví nasáklé země.

    Mám momentálně trochu výhled a využiji toho. Všude se to hemží drobnými bytostmi – lidmi nebo bojovými androidy. Androidů je tu podstatně méně, protože docházejí a výrobní linky pro válečné vybavení nejsou schopné včas dodávat další. Proto také přišli na řadu lidi. Já patřím do elitní jednotky „tichých zabijáků“, kteří mají nespatřeni proniknout co nejblíž k nepřítelově základně a potom zaútočit a základnu dobýt, jelikož to je asi poslední možnost, jak válku ukončit a vyhrát.

    Napravo mě vyruší nepatrný pohyb. Je to jen cuknutí, snadno přehlédnutelný pohyb, ale vláda mě vycvičila dobře. Zaměřím na to místo a čočka na jednom oku opatřená přibližovacím zařízením mi výjev zaostří. Leží tam schovaný nepřítel, dokonale maskovaný. A pozoruje. Pozoruje nás.

    Špeh, náhodný voják, obránce. Je to jedno, stejně z něj za chvíli bude jen kus neživé hmoty. Povzdechnu si, bleskurychle natáhnu paži s kovovým náramkem a vystřelím jedinou dokonale tichou laserovou střelou. Ozve se zdušený výkřik.

    Už se neohlížím. Cíl – provizorní nepřátelský bunkr chráněný z jedné strany skálou – máme šikmo před sebou.

    Na sítnicovém displeji se mi mihne: ÚTOK. Jasná zpráva. Ale dřív než tak stihnu učinit, uvědomím si, že jsme obklíčeni. Pravděpodobně jsem toho špeha zabila pozdě, už stihl odeslat varování, a to bych si měla hodně vyčítat, ale mě to je kupodivu úplně jedno.

    Tváří tvář hrozícímu nebezpečí nechám úvah a raději se zapojuji do boje. Smysly zdokonalené různými technickými vymoženostmi mám napružené. Tělem mi koluje adrenalin. Zapnu audio příjem na maximum, abych slyšela každý krok, každý paprsek, a text na sítnici mi říká jak postupovat, i když to moc dobře vím. Hbitě se vyhýbám střelám, na které mě upozorní detektor vzduchu, a sama střílím jeden laserový paprsek za druhým. Už dlouho umím potlačit lítost, to bych se asi těžko dostala do téhle elitní skupiny, kdybych se na každého mračila či usmívala na potkání, ale i přesto mě při každém skonu nějakého bojovníka, byť jen androida, bodne u srdce.

    Text na sítnici mi radí něco jiného, ale já se náhle zastavím. Ruce mi klesnou dolů, tělo se zastaví, zrak se mi zamlží. Jako by se bitva odehrávala za clonou. Jsem tu jen já a nekonečné ticho. Pomalu se otáčím. Pozoruji. Jako bych se vznášela nad tím vším.

    Tohle je svět v roce 3001. Svět bez emocí. Svět ve válce.

    Ze zamyšlení a opojení mě vytrhne až prudká a nesnesitelná bolest ve stehně. Zapotácím se, ze rtů mi unikne tiché zakvílení a se zachroptěním spadnu na zem. Rukama si svírám prostřelené místo, ze kterého v proudech crčí krev. Svět se mi před očima rozmaže a já mučivě vnímám, že jsem bezbranná a že brzy mě někdo oddělá úplně.

    Pak ale ucítím, jak mě někdo staví na nohy, podpírá mě a táhne mě do ústraní. Rty mám sevřené do úzké linky a potlačují každé bolestné zasténání. Hluk a svištění střel utichá.  „Brzo budeš v bezpečí,“ šeptá mi můj zachránce. „Podívám se ti na zranění, pomůžu ti. Mrtvých už je zbytečně hodně.“ Chci něco říct, ale nedokážu, bolest mi zastírá mysl. Ale i přes tu mlhu pronikne slabý, ale jasný hlásek. Oznamuje mi:

     

Přesto všechno, i přes ilegálnost emocí, přes válku i všudypřítomné násilí, se najde někdo, kdo z čisté solidarity a lásky pomůže. A já se tímto vědomím oddávám sladké náruči bezvědomí.