Posedlost čistotou

Slunce za mraky

Díval se do skomírajícího plamínku dohořívající svíčky, který se líně vlnil a za předměty tvořil stíny. Hnědé oči se do něj dívaly, jako by se ho snad snažily zhypnotizovat. Tvář chlapce byla zachmuřilá. Čím déle pozoroval maraton svíčky, která dobíhá do cíle, tím více ho tížil sklíčený pocit. Seděl u psacího stolu, na kterém byl značný nepořádek. Stohy papírů kupících se na sobě, obaly od sušenek a další věci, které nejsou zářným příkladem řádně uklizeného stolu. Popojel na kolečkové židli od stolu a otevřel spodní šuplík stolu a vytáhl z něj prázdný pytlík od svíček. „Sakra, ta byla poslední". Procedil skrz zuby a hlavu schoval do dlaní. Čím více potřeboval přemýšlet, tím rychleji svíčka hořela a on měl pocit, že až zavládne tma, tak se jeho myšlenky rozutečou a on je nebude schopný už nikdy chytit. Otevřel vrchní šuplík a z hromady papírů vytáhl obálku s červeným pruhem. Nadechl se, jako by si tím zvýšil kuráž. Obálka byla již jednou otevřená a on dobře znal její obsah, ale nejspíše si jí chtěl přečíst znovu a ujistit se, zda se nepřehlédl. Rozevřel papír a očima přelétal řádky. Pak nahlas přečetl jednu část: toto je poslední upomínka k uhrazení dlužené částky. Splatnost pohledávky je do dvou týdnů po obdržení upomínky.

Chvíli bezmyšlenkovitě držel papír v ruce, v žilách na čele mu pumpovala krev a jeho dech se zrychloval. V rozlícené agonii zmuchlal dopis a hodil ho vší silou za sebe.

První denní paprsky se vyhouply přes střechy věžáků a zasvítili do oken malé garsoniéry. Přibývajícím světlem ukazoval byt smysl pro pořádek svého nájemníka. Všude po podlaze se povalovaly kusy oblečení a mezi nimi prázdné krabice od pizzy, někdy s okousanými okraji. Dřez byl plný špinavého nádobí, na kterém ulpívali zbytky plísní potaženého jídla.
Když si uvědomil, že svítá propadl ještě větší panice. Vstal a prst přiložil na trhací kalendář připnutý žlutím připínáčkem do korkové nástěnky. Chvíli jím po kalendáři jezdil, aby našel dnešní den. Dnešní datum bylo v červeném kroužku. Kousl se do rtu a tiše zaklel. Z hromady papírů na stole vytáhl mírně zmačkaný svazek papírů k sobě připevněný kancelářskou sponou. Na titulní straně bylo jeho jméno „Adam Watson" a pod ním větším písmem „ročníková práce". Chvíli se rozmýšlel, jestli chce otočit list a podívat se na ten další, ale dobře věděl, co tam uvidím. Pomalu otočil list a ten byl dokonale prázdný. Marně doufal, že přes proflámované noci nějaký malý elf vykouzlí jeho ročníkovou práci. Nestalo se tak. Věděl, že je konec. Dobře věděl, že má od děkana fakulty nůž na krku. Přeci jenom, za poslední půl rok nedal studiu tolik pozornosti jako flámování a opíjení se do němoty.

Na ponurou zeď naproti oknu začaly sluneční paprsky kreslit oranžovou barvou, která se odrážela do prostoru a všemu dávala nádech naděje, že vše špatné se rozplyne a dobré věci zvítězí nad těmi špatnými. Adam zíral oknem ven. Jeho byt byl v nejvyšším patře vysokého činžáku, který se tyčil výše než okolní budovy. Lokalita, ve které žil byla vykoupena vyšší cenou.

Adam hleděl na nádhernou scenérii před sebou. Zapomněl na své problémy. Přisunul se kolečkovým křeslem k oknu, ruce složil na parapet a položil si na ně hlavu a díval se ven. Věž kostela na obzoru rozřezávala sluneční kotouč ve dví a teplé oranžové světlo v doprovodu s azurově vymetenou oblohou zářilo na střechy domů a dávalo všemu atmosféru, jako z pohádek od Adersona. Holé větve stromů tvoři temné siluety, až člověku vyvstávala otázka, zda mají stromy vůbec jinou barvu, než je černá. Ptačí siluety při průletu slunečním kotoučem na chvíli zmizeli, aby se za chvilku mohli objevit na azurovém pozadí, které jak tomu při východu, či západu slunce bývá přechází z azurové modři do temné modré barvy, kde se ještě tetelí zbytky hvězd, jenž se za nedlouho ztratí v novém dni. Adamovi oči zvlhly. Bylo to tím kontrastem krásného lidského bytí na naší matce Zemi a problémy, které si způsobil.

Z filozofické rozvahy jeho s jím samým ho vytrhnul řinčící telefon na stole, někde mezi smetím. Poodjel od okna a natáhl ruku pro telefon. V pravém horním rohu v místě, červeně blikala malá baterie značící, že mu již nezbývá mnoho procent k využívání chytrého zařízení. Odemkl mobil a zjistil, že ono řinčení byl email. Otevřel schránku, kde byly nepřečtené emaily ještě ze včerejšího večera.
První, na který kliknul byl od pana Jonese, který byl šéf redaktorem týdeníku East London Bugle, ve které Adam občas jako student žurnalistiky vypomáhal: „Adame zítra prosím přijď na osmou hodinu ráno. Budu mít pro tebe práci. Děkuji, Jones". Do redakce chodil rád. Má s ní spojené krásné vzpomínky, protože jeho již zesnulý dědeček byl dlouhá léta jejím šéfredaktorem a pan Jones mu před svou smrtí slíbil, že Adama přijme a naučí ho vše co umí, tak jak to Adamův dědeček udělal pro pana Jonese, když do Bugle nastoupil.

Druhá zpráva byla od děkana Aldrina. Při přečtení předmětu emailu „Ročníková práce" se mu udělalo zle. A všechna dobrá nálada, kterou ho zaplnily sluneční paprsky byla ta tam. Rozklikl zprávu:

„Kvůli mé nemoci ruším na týden přednášky a ruku v ruce s tím (i když to není mým zvykem) Vám prodlužuji termín pro odevzdání ročníkové práce. Vyžaduji po všech svých studentech odevzdávat práce v řezané vazbě s pevnými deskami a jak jistě víte ještě lépe, tak práce s počítačem se mi velmi příčí a proto po Vás nechci, aby jste mi je zasílali elektronicky, neb věřím, že vůni potištěného papíru nic nenahraní!
S pozdravem,
děkan Aldrin"

Adam vzhlédl odmobilního telefonu a tichým hlasem řekl do ticha svého bytu: „Bůh existuje!".