dare you to

kapitola 7

DEAN
     Říct, že jsem to posral, by dostatečně nevystihovalo situaci. Ani zdaleka.
Už tři dny mě Kayleigh ignoruje, vyhejbá se očnímu kontaktu a kdykoli o mě omylem zavadí pohledem, zatváří se jako by jí ze mě bylo blbě. Mně osobně ze mě teda blbě je. Přímo mizerně.
     Mělo to bejt snadný. Ignorovat ji, předstírat, že neexistuje. Jenže na tý party jsem o ní zjistil, že ztratila bráchu. Ona si možná myslela, že to proti ní využiju, ale já o ní chtěl vědět víc. Tak jsem ji pozval ven, doufal, že o ní zjistím něco novýho. Ale místo toho, abych jí dokázal, že nejsem takovej hajzl, za jakýho mě má, jsem na ni řval a nazval ji rozmazlenou nánou. Po tomhle mě určitě ze srdce nesnáší a já se jí nemůžu divit.
     Ne, že bych si to o ní fakt myslel. Byl jsem prostě jen nasranej. Sice byla někdy otravná a upjatá, ale umřel jí brácha. Projevit trochu lítosti by mě asi nezabilo.
Celý tři dny jsem byl mimo, choval se roztržitě a v hlavě jsem měl jen samý sračky a to, jakej jsem vůl. Po dvou hodinách jsem toho měl dost.
     „Co chceš?" vyjela na mě její kámoška s prořízlou pusou ještě dřív, než jsem k nim došel. Hm, asi o nás ví všechno.
„Měli bychom si promluvit," řekl jsem ke Kayleigh a tu druhou ignoroval. Jo, určitě o nás ví všechno, jinak by se na mě zrovna teď nedívala, jako kdyby mě chtěla vykuchat.
„Není o čem," odbyla mě, ani by se na mě podívala. Super, nestál jsem jí ani za pohled. Fakt jsem vůl.
     „Omlouvám se, jasný? Vím, že jsem se choval jako kretén. Nechtěl jsem..."
„Přestaň. Slíbils, že mě necháš bejt, jestli s tebou někam půjdu, pamatuješ?"
Jo, pamatuju. „Neměl jsem ti slibovat něco, o čem jsem věděl, že stejně nebudu schopnej dodržet," zažertuju a doufám, že ji to obměkčí.
Koutky rtů jí cuknou, ale přinutí se udržet si vážný výraz.
     „Dej mi ještě jednu šanci. Jestli to znova zvorám, můžeš mě klidně nenávidět do konce života."
Zavrtí hlavou, ale pak se zarazí a řekne: „Tak fajn."
Měl jsem... Počkat... ona souhlasila?
Její kámoška se nejspíš naučila schopnost telepatie: „Počkat... tys souhlasila?"
     „Druhá šance. Další už nebude."
„Tak fajn," souhlasím. Nevím, co jinýho říct. Čekal jsem, že překecat ji bude mnohem těžší, nebo nemožný, ale tohle bylo nečekaně snadný. Upřímně jsem spíš čekal, že mě pošle do háje.
Ale nevěřícný výraz ve tváři její kámošky je vtipnej. Ušklíbnu se na ni a ona mi oplátku ukáže vztyčenej prostředník.
     „Radši běž, než si to rozmyslí."
Pro tentokrát by bylo moudrý ji poslechnout.
Druhá šance. Tentokrát to nesmím podělat.