"Snad nezačne pršet." pomyslel si, když šel svým obvyklým, ač rychlým krokem lesem. Byl listopadový večer a začalo zapadat slunce, přesně tak jak to potřeboval. Opadané listí stromů a mírně vlhké jehličí mu lemovalo cestu na jeho předem vyhlídnuté místo. Mýtinka na kopci u srázu. Nebe již ztmavlo zcela úplně když dorazil. Z ruksaku, který měl u sebe, vytáhl a začal skládat přenosný teleskop. Postavil ho na zem a pro změnu začal pátrat po papírech a propisce. Ve zbytku slunečního světla si všechno pěkně urovnal a byl připraven splnit svůj domácí úkol do astronomie.
Před nedávnem se na obzoru objevila nová hvězda a jeho pan profesor toho využil. Zadání dostal nejlepší žák z celé třídy, právě on, Orion Abbott. Byl na to hrdý a chtěl za každou cenu o hvězdě zjistit co nejvíce. Jak by ne, když má jméno po souhvězdí.
Trochu poupravil svůj teleskop a začal pátrat po nebi. Chvíli mu to trvalo, ale přece ji našel. Pozoroval ji, potom rychle sklonil hlavu k papírům ve světle svítilny, aby zapsal své poznatky.
Ovšem když se podíval zpět do teleskopu, hvězda byla pryč. Jak se to mohlo stát? Vždyť s tím ani nehnul. Přemýšlel, když vtom si všiml jedné zásadní věci.
Všechny hvězdy zhasly.
"Co se to děje? Jak je to možný?" Orion panikařil. Obloha byla prázdná, visel na ni jen bledý měsíc. Nejdřív si promnul své do hněda zbarvené oči, poté zvedl svůj pohled zpět na oblohu. Blikalo na ní statisíce drobných světel. "Asi se mi to jen zdálo.." odůvodnil si Orion zvláštní úkaz a pokračoval v práci.
Broukání, které mu skoro nevědomě vylézalo z krku brzy přerostlo v tichý zpěv. Zpívání u práce je jeho zlozvyk. Navíc, stejně ho nikdo nemohl slyšet.
Zanedlouho se podivuhodná nebeská podívaná zopakovala, jenže tentokrát byl Orion krom zaskočení odhodlán ji zdokumentovat. Chtěl tedy zvednout svůj mobil a vyfotit to, jenže si všiml že mu začíná zhasínat svítilna.
"Měl jsem plnou baterku když jsem vycházel z domu, pitomej křáp!" a měl pravdu, jeho mobil měl osmdesát procent baterie, tak proč mu tedy odmítal svítit?
"To je jedno, hlavně musím vyfotit to nebe-" zarazil se, a měl dobrý důvod. Všechny hvězdy na obloze pomalu nabývaly na síle a potom zase zhasínaly, skoro jako by skomíraly. To samé jeho mobil.
Možná ještě právoplatnější důvod jeho zaražení byl ten fakt, že za sebou slyší dopadat těžké kroky.
Rychle se otočil, aby viděl, kdo nebo co to je, jenže se zdálo jako by zmizelo všechno světlo v okolí. Nastala úplná tma, temnotu vyplňoval zvuk šustícího listí. Strachy ztuhl. Celé jeho tělo křičelo "utíkej!!" ale on se nemohl hnout.
Kroky se pomalu ale jistě přibližovaly a Orion uslyšel zvuk, který ho donutil popadnout své papíry s poznatky a vzít roha. Znělo to jako velmi chraptivý lidský povzdech, který byl kombinován s praskáním kostí a zvukem, který zněl jako deset nevinných duší skuhrajíce a prosíce o vysvobození.
Neviděl vůbec nic, ale dal se do běhu. Několikrát málem uklouzl a byl velmi poškrabán od větví, zastavil se aby popadl dech, jenže ty těžké kroky stále slyšel. Rozběhl se tedy znovu a nedovolil si zastavit. Temnota před jeho očima poodstoupila a začal trochu vidět pod nohy, když přesně v ten moment spatřil jak dělá krok do prostoru.
Spadl ze srázu.
Dopadl do keřů, které trochu utlumili jeho pád. Pokusil se zvednout, ale zavrávoral a spadl zpět. Jeho tělo odmítalo spolupracovat. Zkusil to ještě několikrát, ale marně.
Zpozornil a uslyšel další kroky. Byly jiné než ty, před kterými utíkal.
Neznámá osoba mu podala ruku, kterou vděčně vzal. Jakmile se postavil, spatřil mladíka, který mohl být zhruba v jeho věku.
"Děkuju." Orion řekl, aby nemlčel jako idiot. "V pohodě" byla odpověď, kterou dostal. Žádný soudivý pohled typu "cos sakra dělal že jsi sletěl ze srázu?", za což byl rád.
Neznámý se otočil a chtěl odejít, jenže opět přicházela temnota. "Vidíš to taky, žejo? Nejsem šílenej, žejo??" dostal ze sebe už rozklepaný Orion. Ta věc, pokud se to tak dá nazvat, se mu vůbec nelíbila.
"Možná že jsme šílení oba." byla odpověď kterou dostal. Orion chtěl začít utíkat ještě před tím, než to přijde, ale již bylo pozdě.
Už to bylo mezi nimi.
