Naughty list (Liam Payne FF)

So, are you in?

Konečně jsem se probudila z té noční můry a hned po společné snídani se vydala na cestu domů. Domů do svého útulného skromného bytečku, kde si na mě ze všech stran nikdo nevyskakuje s blbými kecy.

„Konečně..." Špitla jsem pro sebe, když jsem konečně odemkla dveře a hodila tašku do kouta. Venku byla opravdu zima, a tak jsem se rozhodla, že si udělám čaj navleču teplé ponožky, pustím film a do večera už nebudu dělat vůbec nic. A málem by se mi to i podařilo, kdyby mi zničehonic nezazvonil telefon. „Ale ne..." Zakňourala jsem, když jsem uviděla číslo volajícího. Bylo to z práce. Občas mi takhle volají i mimo pracovní dobu kvůli nějakým menším reportážím nebo článkům, nic velkého. Čekala jsem, že ani dnes to nebude nic jiného, a tak jsem se rozhodla to prostě ignorovat. Přece jen jsem jim nepodepsala žádnou smlouvu o pohotovostní službě, nebo tak něco, co mají doktoři. Nikdo neumře, když ten hovor nevezmu. Pomyslela jsem si, zamkla telefon, a dál směřovala svůj pohled na obrazovku. Neuběhlo ale ani 10 minut, a telefon mi začal vyzvánět znova. Stopla jsem film, nahlas si povzdechla a zvedla to. „Prosím?"

„Melanie?" Ozvalo se z druhé strany.

„Jo?" Ohlásila jsem se.

„Tady Macy."

„Macy? Ahoj, co se děje?" Přestala jsem být tolik otrávená, jelikož se ukázalo, že je to moje kolegyně z práce, řekla bych že spíš už kamarádka, která asi jen použila firemní telefon.

„Ahoj, Mel, musíš hned přijít do kanclu." Oznámila mi, načež se mi klid z duše opět vytratil.

„Cože? Proč? Vždyť mám dneska volno..." Stěžovala jsem si.

„Já vím, ale šéfka s tebou chce mluvit. Prý to nepočká. Zaslechla jsem, že pro tebe má něco velkého." Poslední větu zašeptala, asi aby jí nikdo neslyšel.

„Cože? Vážně?" Vstala jsem z gauče a začala pochodovat po bytě.

„Nejsem si jistá, ale myslím, že to bude nějaká pecka. Achjo, kéž bych byla na tvém místě..." Šeptala dál.

„Tak jo, tak jo... Co si mám obléct?" Zeptala jsem se nervózně.

„Proboha, sice to možná bude velké, ale jsem si jistá, že za královnou tě nepošle." Zasmála se Macy.

„No jo, tak já... Tak řekni šéfce, že tam budu za půl hodiny!" Řekla jsem nadšeně.

„Pak se za mnou stav a řekni mi, jak to dopadlo, pa." Rozloučila se a telefon tipla. Pár sekund mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, a potom jsem hned běžela do koupelny se přelíčit a učesat. Vybrala jsem si moje nejoblíbenější sako a kalhoty, přehodila přes sebe kabát, ještě jednou se zkontrolovala komplet v zrcadle a rychlostí blesku vyběhla z bytu. Doufám, že to aspoň bude stát za to. Byla jsem natěšená a vyděšená zároveň, něco jako dítě na Vánoce. Když jsem vletěla do známé budovy, chvíli jsem se zastavila a opřela se o zábradlí, jelikož jsem byla dost udýchaná a nechtěla jsem vypadat jako nedočkavec. Potom jsem se již poklidným krokem vydala k výtahu, který mě dovezl přímo do 6. patra, kde sídlila moje šéfová Nancy. Zaklepala jsem na prosklené dveře a nahodila nervózní úsmev.

„Nancy?" Oslovila jsem ji a popošla o pár kroků vpřed. Něco bedlivě psala do počítače. Vzhlédla ke mně a brýle na čtení ji sklouzly k nosu.

„Melanie, ahoj, no to je dost, že jdeš." Vstala od stolu a chytla mě za rameno. „Posaď se." Pokynula mi a sama si sedla na místo, ze kterého se před chvílí zvedla.

„Macy mi volala, že..." Nestihla jsem doříct větu.

„Ano, ano, pověřila jsem jí, aby ti zavolala a dala ti vědět, že s tebou chci mluvit." Jenom jsem kývla hlavou a snažila se skrýt nervozitu, která mi proudila celým tělem. Počkala, až se pohodlně usadím a spustila: „Melanie, pracuješ tady už rok..."

„Vlastně, to už budou tři roky..." Opravila jsem jí a nervózně si skousla ret.

„Ale, vážně? Ten čas tak letí!" Zasmála se na můj vkus až přehnaně. Trochu jsem svraštila obočí. Vzala do ruky hrnek s kávou a pokračovala: „No, o co jde... Říkala jsem si, že už tě asi nebaví pořád dokola psát jen podřadné články o životním stylu a reportáže pro zprávaře a reportéry..." S každým slovem si dávala dost na čas. Tak už se proboha vymáčkni! Běželo mi hlavou, ale na svém obličeji jsem nedávala vůbec nic znát. Seděla jsem tam s kamennou tváří a bez jediného mrknutí oka ji sledovala. Ona ale mlčela, a tak jsem usoudila, že čeká, že se k tomu nějakým způsobem vyjádřím.

„No, víte... Vlastně je to v pohodě, nějak mi to nevadí..." Řekla jsem opatrně, ale hned po tom, co ze mě ta věta vyšla, jsem si chtěla nafackovat. Ještě si to kvůli tobě rozmyslí, krávo blbá.

„Ale prosímtě." Mávla rukou: „Nebuď tak skromná." Zašklebila se a usrkla si z kávy. „Rozhodla jsem se, že ti nabídnu šanci dostat se na vyšší post." Řekla vzápětí a mě se málem zastavilo srdce. Cítila jsem, jak jsem vykulila oči a rozšířil se mi úsměv, ale nic jsem neříkala. „Pokud tu šanci využiješ ve svůj prospěch a já budu spokojená, obsadím tě na pozici hlavní reportérky a budeš moct reportáže nejen psát, ale i natáčet." Pokračovala, a já jsem si zakryla pusu a nahlas se nadechla.

„Opravdu? Nancy, moc Vám děkuju! Slibuju, že Vás nezklamu!" Radovala jsem se a už jsem se chtěla zvedat k odchodu.

„Počkej moment, ne tak rychle." Zasmála se a donutila mě si sednout zpátky. „Ještě nevíš, o co půjde, taky tu nabídku můžeš odmítnout a já to zkusím s někým jiným..." Řekla.

„To rozhodně ne, udělám cokoli!" Neopadávalo ze mě nadšení. Nancy se na mě váhavě podívala.

„Znáš Liama Paynea?" Zeptala se mě.

„Toho slavného zpěváka? Jasně, dřív jsem ho dost poslouchala. Ještě, když byl ve skupině. Nemá se teď náhodou ženit?" Zamyslela jsem se.

„Přesně." Odpověděla Nancy.

„Dobře, ale co to má společného...? Chtěla jsem se zeptat, ale Nancy mě opět nepustila ke slovu.

„Zítra by se měl vracet se svou snoubenkou z Los Angeles, a měli by tady zůstat až do svatby. Jenže ani jeden nechce nikomu nic říct a všechno to drží v tajnosti. Dokonce se objevují spekulace, že se už tajně vzali na Hawaii." Sdělila mi tónem, jako kdyby vyprávěla drb ze střední školy. Zhrozila jsem se.

„Páni..."

„Spoustu našich nejšikovnějších reportérů už ho zkoušelo kontaktovat, někteří ho dokonce otravovali tak, že na ně podal trestní oznámení, čehož jsem samozřejmě docílit nechtěla, když jsem jim řekla, ať si s ním povídají na záchodě." Řekla jako by nic a já jsem se trochu zarazila. „A tak jsem se rozhodla, že dám šanci tobě, Mel, abys ukázala, co v tobě je. Chci, abychom byli první, kdo oznámí lidem, jak to všechno je, abychom získali větší sledovanost a vzrostl počet čtenářů." Řekla nadšeně. Stále jsem na ní hleděla s vykulenýma očima. „Měli by se vracet zítra kolem čtvrté odpoledne. Není to žádná tajná informace, takže předpokládám, že nebudeš jediná, kdo na něj budeš číhat, takže bude těžší se k němu dostat. Musíš to nějak vymyslet... Tak co, jdeš do toho?"